Hořkost, křivda i zklamání se ve mně slily do jediné těžké koule, která mi uvízla v krku a nenechala mě pořádně dýchat.
„Podvedla jste nás,“ dokázala jsem ze sebe nakonec vytlačit. „Záměrně jste nás přiměla k přestěhování. Kvůli vám jsem přišla o práci!“
„Nikdo tě k ničemu nenutil!“ uťala mě Stanislava Matoušeková ostře a z její tváře definitivně zmizel laskavý výraz. „Sama sis tu práci nechala vzít, lenochu. Myslela sis, že se pohodlně pověsíš na krk mému synovi? Tak to se pleteš.“
Vyskočila jsem tak prudce, až se židle se skřípěním převrátila na zem.
„Vy jste… vy jste naprosté monstrum!“ vykřikla jsem. „Jak tohle můžete udělat vlastnímu synovi? A vnučce?“
„Nebudeš se mnou mluvit takhle v mém bytě!“ postavila se proti mně. „Ty pro mě nic neznamenáš. Jsi jen dočasná ženská u mého syna. On se vzpamatuje a najde si slušnou manželku, ne nějakou žebračku!“
To slovo mě zasáhlo jako facka. Bez dalšího slova jsem se otočila, zamířila do předsíně, popadla klíče a vrátila se zpátky do kuchyně. V tu chvíli jsem je s rachotem hodila na stůl.
„Tady máte klíče od bytu po vaší matce. Vezměte si je zpátky. Odjíždíme. Ještě dnes.“
Stanislava Matoušeková na okamžik znejistěla, ale rychle se vzpamatovala.
„A to je jen dobře! Vypadněte! Miroslav se ke mně stejně vrátí. Beze mě neumí žít!“
Právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Miroslav Kolář. Z práce se vrátil nečekaně brzy a ocitl se uprostřed výjevu: já stála uprostřed kuchyně, celá rozpálená vzteky, jeho matka obklopená kamarádkami a Bronislavem Planým, klíče ležely na stole.
„Co se tady děje?“ zeptal se zmateně.
„Tvoje žena se ke mně chová drzě!“ spustila okamžitě Stanislava Matoušeková. „Uráží mě před návštěvou, hází klíče po stole! Vždyť jsem ti říkala, že se k tobě nehodí!“
Miroslav se na mě podíval, pak na svou matku. Viděla jsem, jak v něm probíhá tichý boj. Na jedné straně žena, které celý život věřil a poslouchal ji. Na druhé já – jeho manželka a matka jeho dítěte.
„Miroslave,“ promluvila jsem klidně, ale pevně. „Tvoje máma nás podvedla. Nikdy neměla v úmyslu byt přepsat. Přilákala nás sem jen proto, aby nás později vystrnadila. Před svědky právě řekla, že tu máme být jen dočasně.“
„Lže!“ vykřikla Stanislava Matoušeková. „Míro, synku, přece víš, že všechno dělám pro tebe! Já ji pustila do domu a ona je tak nevděčná…“
„Mami,“ přerušil ji Miroslav a v jeho hlase zazněla nečekaná tvrdost. „Je to pravda? Opravdu jsi nám ten byt nikdy nechtěla dát?“
Na vteřinu zaváhala. A to stačilo.
„No… myslela jsem, že tu nějakou dobu budete… a pak se uvidí. Třeba k sobě ani nepatříte…“
Miroslav zbledl. Poprvé jsem viděla, jak mu z očí mizí zaslepení.
„Mami, jak jsi to mohla udělat? Všechno jsme opustili, přestěhovali se… Vendula přišla o práci…“
„Jaká práce!“ mávla rukou. „Stejně brala pár korun. Myslela jsem, že se zachová chytřeji, najde si něco lepšího. A místo toho sedí doma!“
„Starala jsem se o vás, když jste byla nemocná!“ vybuchla jsem. „Vařila jsem, uklízela, věnovala se Eleně Tkadlecové!“
„Nikdo tě o to nežádal!“
„Dost!“ zařval Miroslav tak, že všichni nadskočili. „Mami, nemůžu uvěřit, že jsi toho schopná. Je to… je to podlé.“
Stanislava Matoušeková zalapala po dechu a chytla se za hruď.
„Míro! Já jsem tvoje matka!“
„Ano. Matka, která podvedla mě i mou rodinu,“ odpověděl klidně. „Vendula má pravdu. Odjíždíme.“
Vzal klíče ze stolu a položil je před ni.
„Zůstaň si tu sama, když pro tebe rodina nic neznamená.“
Rozplakala se. Nebyly to slzy lítosti, ale zloby a uražené pýchy.
„Budeš toho litovat! Ona tě opustí při první překážce! Já jsem tu pro tebe vždycky byla!“
„Ne, mami,“ zavrtěl hlavou Miroslav. „Ty jsi nebyla vedle mě. Ty jsi stála nade mnou. Ovládala jsi mě a manipulovala. Ale skutečně blízko jsi mi nikdy nebyla.“
Ten večer jsme opravdu odešli. Sbalili jsme nejnutnější věci, zavolali taxi a zamířili k mým rodičům, kteří bydleli na okraji města v menším domě. Místa tam nebylo nazbyt, ale dveře pro nás otevřeli bez jediného zaváhání.