— Umlč ho už konečně! To tvoje stvoření zase řve! Nedá se tady pracovat! — Dalibor Petříček vrazil do pokoje tak prudce, až dveře narazily do zdi. Obličej měl zkřivený vztekem a v očích mu planula ta bílá, slepá zuřivost, z níž Sofii Marekové přeběhl mráz po zádech.
Instinktivně se stáhla, přitiskla si k rameni Vladislava Řeháka, který se dusil pláčem. V krku se jí zvedl horký, pálivý uzel. Týden. Pouhý týden nosila ten nový prsten, ještě cizí, neosahaný. Předtím byl Dalibor jiný: hlas měl měkčí, doteky opatrné, slova sladká jako med. Teď na ni i na dítě hleděl, jako by byli obtížným, zapáchajícím odpadem, který se chystá bez lítosti vyhodit.
— Hned ho nakojím, uklidní se, — vypravila ze sebe s minimálním pohybem rtů. — Promiň, že jsem tě vyrušila.
— Vyrušila? — vyštěkl. — Moje máma už druhý den polyká kapky, má tlak! Já padám únavou v práci! Jak dlouho tohle má trvat? Zblázním se!
Stál nad ní, rozložitý, clonil světlu z okna. Voněl drahou kávou a něčím cizím, ostrým — snad stresem, snad nenávistí. Sofii zaplavila lepkavá vina, i když netušila, čím se provinila. Neuspala ho včas? Nemá správné mléko? Špatně přebalila? Vladislavovi byly tři měsíce; svět poznával křikem, bolestí bříška, potřebou matčiných rukou. Jak tohle vysvětlit dospělému?
— Dali… je to miminko, — začala, ale hned se kousla do rtu. Slova byla k ničemu.
— Miminko! No jistě! — odfrkl si, a ten zvuk byl horší než křik. — Tvoje miminko. A tady v tomhle bytě není vítané. Rozumíš? Není. Mám toho dost. Řevu, pachu zvratků a plen. Toho, že jsi pořád přilepená k němu. Jsme manželé. Nebo sis myslela, že budu do konce života chůva tvému spratkovi?
Sofie mlčky kolébala syna a dívala se do podlahy. Studené linoleum se šedými mapami znala do posledního škrábance.
— Poslyš, — Dalibor ztišil hlas; nebylo to uklidňující, spíš nebezpečné. — Existuje řešení. Jednoduché a civilizované. Odevzdej ho. Do kojeneckého ústavu, do dočasné péče, to je jedno. Postarají se. A my dva začneme žít. Normálně. Budeš doma pěstovat kytky, chodit na jógu. Všechno zařídím. S ním se ale z téhle jámy nikdy nedostaneš. On je ta jáma.
Zvedla k němu oči. Nepoznávala ho. V té pevné tváři s drobnými vráskami u očí, které jí kdysi připadaly roztomilé, nezbylo nic známého. Vždyť přísahal. V nemocnici, když seděla na okraji vyhořelého bytu, s Vladislavem v náručí, v jediné staré mikině. Přísahal, že všechno vezme na sebe, že bude otcem, že budou šťastní. Tehdy měl pohled vlhký a upřímný.
— Sliboval jsi, — zašeptala, hlas se jí zlomil.
— Sliboval? — ušklíbl se, přešel místnost a ze stolu shrnul krabičku cigaret. — Sliboval jsem, že se postarám o tebe. O tebe, Sofie! On je tvůj problém. A ty ho musíš vyřešit. Sama. Stejně nikoho jiného nemáš. Byt ti shořel do základů, z děcáku jsi sama, kamarádky sotva přežívají. Půjdeš na ulici? S ním? Sociálka ti ho hned sebere, neutáhneš to. Já ti dám všechno. Ale jen bez něj.
Odešel a zanechal po sobě těžký stín hrozby. Sofie se nepohnula, dokud Vladislav neoddechoval u jejího ramene, vyčerpaný vlastním pláčem. V hlavě jí bušila slova: „Ústav. Odevzdej. Problém.“ Sevřela jeho ručičku, drobnou, s jamkami na kloubech. Kousek sebe. Zradit. Odevzdat. Jako věc.
A přece — kam by šla? Ústav, pak učiliště, mizerná práce v salonu za pár korun bokem, soužití s Markem Konečným… Marek. Hezký, lehkovážný, přelétavý. Zmizel bez ohlédnutí, když se dozvěděl o těhotenství. Do telefonu řekl: „Jdi na potrat, Sofie. Nechytej se mě. Zničím tě.“ A zmizel. Zůstala sama v malé garsonce na okraji města, pak porod, pak almužny, z nichž sotva vyšla na mléko… A potom požár. Sousedi mluvili o elektroinstalaci. Z bytu zbyly očouzené zdi a zápach spáleniště. U pediatra tehdy byla — proto přežili. A neměli kde bydlet. A pak se objevil Dalibor, Markův kamarád z časů společných piv. Přišel s krabicí plen a skleničkami dětské výživy. Díval se soucitně. Říkal: „Vždycky jsem si tě všímal. Marek je hlupák. Dej mi šanci, spravím to. Zařídím všechno.“
A ona, otupělá zármutkem a strachem, uvěřila — protože zoufalství je špatný rádce a cesta, která před ní zůstávala, se teprve měla bolestně otevřít.