Sofie si tehdy uvědomovala, že zoufalství nikdy není dobrým rádcem. Na obřad na matrice šla, jako by kráčela k popravčímu špalku, a přesto se v ní kdesi hluboko třepotala titěrná naděje: co když se to zlomí? Co když konečně vznikne domov? Co když bude mít manžela a Vladislav jednou řekne slovo „táta“ s jistotou, ne s prázdnem?
Teď už z té naděje nezbylo vůbec nic. Rozpadla se na cáry. Dalibor netoužil po rodině. Nechtěl společný život. Chtěl jen ji samotnou. Očištěnou od minulosti, bez závazků, bez stop. Jako nepopsaný list papíru. A Vladislav byl pro něj nepohodlným důkazem všeho, co chtěl vymazat — živým, hlučným svědectvím jejího dřívějšího života.
Ten večer Dalibor pil. Nejdřív pivo, potom koňak. Hlas se mu zvyšoval, pohyby byly hrubší, přítomnost vtíravá. Opakovaně se chodil dívat do dětského pokoje, zastavoval se ve dveřích a civěl na spícího chlapce s takovým odporem, že se Sofii svíral žaludek.
„Tak už konečně usnul, spratek?“ bručel. „Hlavně ať se neprobere. Rozumíš? Musí být ticho. Jinak ho uspím já.“
Nikdy ji neuhodil. Zatím. Ale ta možnost visela ve vzduchu, hutná a těžká, jako špinavý kouř. Když se nakonec svalil na gauč v obýváku a usnul tvrdým, chraplavým spánkem, Sofie si teprve tehdy uvědomila, že celou dobu zadržovala dech. Pomalu vydechla. A dala se do pohybu.
Jednala mechanicky, bez myšlenek, jako ve snu. Už skoro měsíc měla připravenou „únikovou“ tašku — od prvních Daliborových výbuchů. Pleny, dvě skleničky přesnídávky, umělá výživa, láhev, voda, vlhčené ubrousky, náhradní prádlo pro Vladislava, její starý svetr, doklady a veškeré peníze, které dokázala po korunách schovávat. Bylo jich pár tisíc. Taška čekala za skříní v předsíni.
Popadla ji, syna — už probuzeného a kňourajícího — zabalila do teplé deky, přehodila si přes sebe obnošenou péřovou bundu. Po špičkách do předsíně. Klíče z odkládacího stolku. Nevrzly dveře? Srdce jí tlouklo tak silně, až jí hučelo v uších.
Venku byl listopad. První sníh se ještě neodvážil přijít, zato panovalo to nejhorší počasí: studený déšť s mokrým sněhem, poryvy větru trhající ze stromů poslední ulepené listí. Tma, jen lampy a lesklý asfalt. Sofie si přitiskla Vladislava schovaného v kapuci bundy k sobě a rozběhla se. Kamkoli. Pryč. Od toho domu, od celé čtvrti s vysokými ploty, kam ji Dalibor „uklidil“, aby byl klid.
Boty se bořily do kaluží, voda jí zatékala dovnitř, déšť jí bičoval tvář. Vladislav se rozplakal — strachem, zimou, prudkým pohybem. „Pššt, sluníčko, všechno je v pořádku,“ šeptala, i když tomu sama nevěřila. Mířila k sídlišti, k panelákům, kde je víc lidí, světla, nonstop obchody. Tam, kde se dá zmizet.
Po půlhodině běhu, úplně vyčerpaná, se schovala pod stříšku zavřeného stánku. Ruce se jí třásly, když vytahovala telefon. Komu zavolat? Blízké přátele neměla. Lenka Vaněková z dětského domova odjela na venkov k tetě a zvala ji s sebou — jenže to bylo daleko a bez peněz na cestu. Zbývala jediná adresa. Poslední, téměř neviditelná nit.
Vytočila číslo, které si pamatovala ještě z dob, kdy žila s Markem Konečným. Dlouho nikdo nebral.
„Haló?“ ozval se nakonec ospalý, zastřený hlas.
„Boženo Petříčeková? Tady… tady Sofie. Markova… bývalá. Vzpomínáte si? Omlouvám se, že volám tak pozdě… Já… nemám kam jít.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Pak povzdech.
„Sofie? Co se stalo? Kde jsi?“
„Venku. S dítětem. Se synem. Vaším… vnukem. Prosím, můžu k vám? Aspoň na jednu noc. Prosím.“
Další pauza. Sofie svírala telefon tak silně, až jí zbělely prsty.
„Adresu si pamatuješ? Zavolej si taxi. Zaplatím ti ho, až dorazíš. Čekám.“
Sofie se rozplakala bez zábran a přes aplikaci objednala auto. Vladislav, zahřátý jejím tělem, se utišil. Taxi přijelo rychle. Když usedala do interiéru provoněného cizím teplem, ještě se ohlédla. Prázdná ulice lesknoucí se deštěm. Nikde nikdo. On pořád spí. Má náskok.
Božena Petříčeková otevřela dveře ne v županu, ale ve staré teplákové soupravě, jako by se ani nechystala jít spát. V obličeji měla strach a únavu, ale její oči — Markovy oči — si Sofii zkoumavě prohlížely.
„Pojď dál, rychle, celá jsi promrzlá… dej sem dítě!“
Skoro jí vytrhla Vladislava z rukou. V předsíni to vonělo kočkou, heřmánkem a starými knihami — známá, skoro domácká vůně dávného života. Sofie si zouvala promočené boty a nedokázala zastavit třes, drobný a vnitřní, jako by se jí pod žebry rozběhl motor.
„Do koupelny, hned pod horkou vodu,“ poručila Božena, už rozbalující Vladislava. „Já ho utřu, chudáčka, a něčím zabalím. Dětského tu moc nemám, ale něco vymyslíme.“
Sofie poslušně zamířila do koupelny. Proud horké vody pálil, odnášel chlad i zoufalství. Stála pod sprchou a tiše plakala. Co bude dál? Jedna noc je jen krátká pauza. Kam zítra? Vrátit se nemůže. To by znamenalo konec. Pro ni i pro Vladislava.
Když vyšla z koupelny…