Když vyšla z koupelny, měla na sobě tenký bavlněný župan posetý drobnými kvítky. V kuchyni panovalo ticho, téměř posvátné. Božena Petříčeková seděla u stolu a v náručí jemně pohupovala Vladislava, zabaleného do velké osušky. Malý spal, občas mlaskl rty, klidný a teplý. Na tváři starší ženy však zůstal podivný výraz – šok, který jako by zkameněl.
„Sofie…“ oslovila ji chraplavě a hlas se jí zlomil. „On má… tady, na levém ramínku. Mateřské znaménko. Jako javorový lístek. Úplně stejné… naprosto totožné… jako měl Marek.“
Sofie jen přikývla a těžce dosedla na židli. Všechna energie z ní vyprchala.
„Ano. Je to váš vnuk. Vladislav. Marek… Marek to nevěděl. Ani já ne. Když odešel, byla jsem teprve na začátku.“
„Odešel…“ zopakovala Božena tiše. V očích se jí rozhořela stará, dobře známá bolest. „On neodešel, Sofie. Jeho se zbavili.“
Pak, téměř bez emocí, s pohledem upřeným k polici s naskládanými sklenicemi nakládané zeleniny, začala vyprávět příběh, který Sofie znala v úplně jiné podobě. O náhlé kontrole ve firmě, kde Marek pracoval. O údajně objevených obrovských finančních machinacích. O tom, jak se veškerá vina záhadně sesypala právě na něj – mladého, schopného finančního ředitele. Věděl, že je obětním beránkem, ale nechtěl Sofii stáhnout s sebou. A tak to utnul naráz. Připravil si masku lhostejnosti, sehrál roli nevěrníka. „Zapomeň na mě, najdi si jiného, buď šťastná.“ Přitom nátlak, falešné důkazy i zákulisní tahy podle Boženina tušení vedly k Daliboru Petříčkovi. Příteli, který vždycky Markovi záviděl. A Sofii si prohlížel už tehdy, jen čekal, až bude volná.
„Nic z toho neumím dokázat,“ šeptala Božena a dál kolébala vnuka. „Vyšetřování je uzavřené. Marek je už rok a půl ve vězení. Jezdím za ním, ale… je zlomený. A já si myslela, že ty… že jsi našla štěstí s Daliborem. Chodil za mnou, tvrdil, že ti pomáhá, že jste v kontaktu. Říkala jsem si, že možná… možná je to tak lepší. A on přitom…“
„Vzal si mě,“ pronesla Sofie tupě. „Tvrdil, že mě miluje. Ve skutečnosti… chtěl, abych se vzdala Vladislava. Právě teď mi to řekl. Že je to můj problém.“
Božena zavřela oči. Pak prudce vstala, otevřela skříňku, vytáhla lahvičku s kozlíkem a napila se rovnou z hrdla.
„Zvíře,“ vydechla. „Vypočítavé, bezcitné zvíře. A ten požár… myslela sis, že to byla náhoda?“
Sofii zamrazilo až v kostech. Dosud o tom nepřemýšlela. Byla příliš vyčerpaná. Teď se ale jednotlivé střípky složily do děsivého obrazu. Dalibor odstranil Marka. Připravil ji o byt. Nabídl jí „záchranu“ podle svých pravidel. A teď požadoval poslední splátku – její dítě.
„Co mám dělat?“ zeptala se tiše. Nebyla to otázka jen pro tchyni, ale pro celý svět, pro boha, v něhož věřila spíš ze zvyku. „Najde mě. Bude volat, vyhrožovat. On… on není v pořádku. Nezastaví se.“
„Musíme to zaznamenat,“ odpověděla Božena překvapivě pevně. „Výhrůžky. Přiznání. Znám jednoho člověka. Vyšetřovatel v důchodu, kamarád mého muže. Poradí nám. A ty… ty si s Daliborem musíš promluvit. Nahrát ho. Vytáhnout z něj pravdu.“
Byl to plán šílený a nebezpečný. Jiný ale neměly. Ráno, přesně jak čekaly, začaly telefonáty. Nejdřív tiché, skoro prosebné: „Sofie, vrať se, miluju tě, ujel jsem, promiň.“ Když nereagovala, změnily se v proud vulgarit a hrozeb. Zapnula hlasitý odposlech a Božena, bledá jako stěna, vše nahrávala na starý diktafon. „Najdu tě, ty mrcho. Myslíš, že se schováš? Všechno jsem udělal pro tebe! Všechno! Marka jsem dostal do basy, byt jsem ti nechal shořet, aby ses neměla kam vrátit! Patříš mně! Mně! Buď se vrátíš, nebo vás s tím tvým spratkem…“
Jeho hlas byl čím dál víc nepříčetný. Po dvou dnech Sofie na radu starého vyšetřovatele souhlasila se schůzkou. Na veřejném místě, v kavárně u metra. V kabelce měla zapnutý diktafon. U vedlejších stolů seděli dva nenápadní muži z oddělení domácího násilí, známí onoho vyšetřovatele.
Dalibor vtrhl dovnitř jako bouře. Neoholený, s červenýma očima, promočený kabát mu visel na ramenou. Jakmile ji spatřil, nešel – vrhl se ke stolu a odstrčil židli.
„Kde ses courala?“ vyštěkl. „Doma je zima, není tam jídlo! Okamžitě půjdeš se mnou!“
„Ne,“ řekla klidně Sofie. „Nechystám se vrátit. Mezi námi je konec.“
Zasmál se krátce, hystericky. Naklonil se k ní, cítila z něj alkohol a pot.
„Konec? My jsme teprve začali. Víš, kolik mě to stálo? Toho svatouška Marka dostat? On byl přece vzornej, všechno měl podle předpisů…“