Obrovský pytel s odpadky znovu zatarasil vstup do bytu Natálie Kolářové.
„To mám ale štěstí na sousedy,“ zavrčela skrz zuby a podrážděně si povzdechla. „Člověk by se z toho zbláznil.“
Dveře naproti se okamžitě pootevřely a objevila se v nich rozespalá sousedka s rozcuchanými vlasy.
„Zase máš řeči,“ odsekla otráveně. „Tak sis ten pytel odsunula a prošla, ne? Proč tady děláš kravál, lidi se snaží spát.“
„Zmiz,“ zasyčela Natálie. „Než ti ten sajrajt hodím rovnou do bytu, ochránkyně pořádku.“
„Drzá huso!“ vyjekla sousedka, rázem probuzená, a s prásknutím zavřela dveře.
„Pitomá,“ houkla za ní Natálie a vztekle do pytle kopla.
Zamkla byt a zamířila k výtahu. Kabina jako by na ni čekala, jenže dovnitř se jí ani trochu nechtělo. Po podlaze se rozlévala páchnoucí louže a v rohu ležela čerstvá, nepřehlédnutelná psí hromádka.
„No jasně, zase to samé,“ procedila Natálie. „Nejradši bych toho psa i jeho pána poslala někam hodně daleko.“
„Koho tím myslíš?“ ozvalo se shora z patra.
„Tebe a toho tvého psa,“ odpověděla bez váhání. „Toho pitomého dobrmana pořád nenaučíš, že se doma nekálí.“
Majitel psa se naklonil přes zábradlí. „A jak dokážeš, že to byl můj pes? Podpis tam přece není.“
„A kdo jiný?“ rozčílila se Natálie. „V tomhle domě jste na to jen dva – ty a tvůj přerostlý mazlíček.“
„Tak si trhni…“ zařval na ni.
„Klidně,“ protáhla posměšně. „Jenže kudy, když mi tu stojí v cestě taková hromada? To jste tam s dobrmanem očividně byli dřív než já.“
Nadávky, které se za ní hnaly, už ignorovala a rozběhla se po schodech dolů. Venku zamířila ke svému autu a znovu si potichu ulevila. Její malé vozítko bylo sevřené mezi obrovský džíp z jedné strany a naleštěný nový Mercedes z druhé.
S povzdechem schovala klíče do kabelky. „Skvělé. K zubaři pojedu autobusem.“
V přeplněném spoji se jen s obtížemi probojovala ke své peněžence a zaplatila jízdné. Když pak ukládala peněženku zpátky do tašky, nechtěně loktem zavadila o elegantně oblečenou ženu stojící těsně vedle ní, aniž tušila, že tím odstartuje další nepříjemnou scénu.