Vedle ní stála žena s dokonale upraveným vzhledem a Natálie Kolářová se na ni omluvně usmála.
„Promiňte,“ hlesla tiše, aby situaci rychle uklidnila.
Odpovědí jí byl ostrý hlas: „Dávejte si pozor, vy nešiko.“
„Tak to pardon, sama nejste žádná křehotinka,“ vystřelila Natálie bez přemýšlení. „Vždyť se nic nestalo, jen lehký dotek…“
„Ty si dovoluješ!“ zasyčela žena skrz zuby a s ledovým výrazem se protlačila k uličce vedoucí ke dveřím. Když míjela Natálii, schválně jí plnou vahou dupnula na chodidlo a ještě se u toho škodolibě pousmála.
Jakmile autobus zastavil, Natálie téměř vyskočila ven. Zhluboka se nadechla chladnějšího vzduchu a nechala za sebou dusno i nepříjemnou atmosféru. K poliklinice došla klidným krokem, aby ze sebe setřásla zbytek vzteku, a po chvíli už otevírala vstupní dveře.
„Dobrý den,“ pozdravila ji mile mladá recepční. „Přejete si objednat, nebo už jdete na vyšetření?“
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie s úsměvem. „Mám termín. Jdu k Renatě Modrýové na dvanáctou.“
Výraz za pultem však lehce zvážněl. „To mě mrzí, paní doktorka je na nemocenské. Dnešní ordinační hodiny jsou zrušené,“ oznámila jí se soucitným pohledem.
Natálii ta zpráva zaskočila. „Jak prosím? Vždyť jsem výslovně žádala, aby mi dali vědět, kdyby se něco změnilo. Nikdo mi nevolal a já jsem sem jela přes půl města.“
„Volali jsme všem objednaným pacientům,“ prohlásila recepční jistě.
Natálie bez váhání vytáhla telefon a otevřela seznam hovorů. „Podívejte, není tu jediný zmeškaný hovor. Opravdu si myslíte, že bych si ho nevšimla? Kvůli tomu jsem přišla o čas i o plány. To je tak těžké přiznat chybu a normálně se omluvit?“
S dokonale nacvičeným úsměvem dívka klikla myší. „Když jsem vám volala, omluvila jsem se. V systému je to zaznamenané.“
„To snad není možné!“ vybuchla Natálie a udeřila pěstí do pultu tak silně, až se starší manželský pár v čekárně lekl a nervózně po ní pohlédl.
„Rozčilování zdraví neprospívá,“ poznamenala recepční poučným tónem. „Mohu vás objednat na příští týden.“
„Nechte to být,“ odsekla Natálie. „Raději si najdu ordinaci, kde si pamatují, komu skutečně volali. Konkurence je dost velká a někteří zaměstnanci tu zjevně mají víc času na klikání než na práci.“
Bez dalšího slova se prudce otočila a odešla z budovy ven, stále rozrušená a plná hořkých myšlenek.