„Miláčku, stěhujeme se k mojí ochrnuté babičce. A v tvém – vlastně našem – bytě bude bydlet moje sestra. S mámou jsme se na tom shodli,“ pronesl Tadeáš Tomášek, aniž by odlepil oči od televize. Neotočil se ke mně. Jen se pohodlně opřel do polštářů, jako by suše oznamoval předpověď počasí na zítřek.
Stála jsem ve dveřích obýváku s hrnkem čaje sevřeným v prstech. Tekutina byla vařící. Stejně jako moje nitro – vztek se pomalu, ale jistě rozléval a vytlačoval starou bolest, až po ní zůstával jen chlad.
„Prosím?“ ozvala jsem se klidněji, než jsem se cítila.
Teprve tehdy ke mně vzhlédl. Pohled měl jemný, skoro prosebný. Ten stejný, který mě kdysi přesvědčil, že je laskavý, zodpovědný a pevný jako skála. Teď se za ním ale skrývalo pohodlí, zbabělost a naprostá absence respektu.
„Babička hodně zeslábla. Máma to sama nezvládá. Ty přece pracuješ z domova, můžeme být nablízku. A tvůj byt… tedy náš… ten přenecháme sestře. Nemá smysl platit nájem, když máme vlastní,“ vysvětloval, jako by šlo o jasnou matematiku.
„Vlastní?“ ušklíbla jsem se. „Tadeáši, ten byt je to jediné, co mi po tátovi zůstalo. Zdědila jsem ho já. Víš, kolik sil ho stálo si ho udržet? Víš, jak k němu přišel? A víš taky, že jsi ani nepřišel na jeho pohřeb.“
Mávnul rukou, jako by to byla drobnost.
„Nepřeháněj. Jsme přece rodina. Co je tvoje, je i moje.“
A bylo to venku. To slovo. „Naše.“ Jenže hranici mezi „mým“ a „naším“ určoval vždycky on. A pokaždé přesně tam, kde končila moje peněženka, trpělivost a sebeúcta.
„A tvoje sestra?“ zeptala jsem se a napila se čaje. „Ta samá, která mě loni na narozeninách tvojí mámy polila vínem a prohlásila, že jsem nula, protože jsem ti nedala dědice?“
„To bylo v emocích,“ pokrčil rameny. „Měla o tebe strach.“
„Strach?“ odložila jsem hrnek na stůl. „Tak si to řekněme narovinu, Tadeáši. Jestli je pro tebe tvoje sestra plnohodnotná rodina a já jen někdo, kdo drží klíče od bytu, pak si ujasni jedno: o tom, kdo v tomhle bytě bude žít, se rozhoduje jinak, než sis právě představil.“