Nikdo další v tom bytě bydlet nebude. Kromě nás dvou.
Zvedl se ze židle a přišel ke mně blíž. Položil mi dlaň na rameno, tím známým gestem, jako by se snažil utišit malé dítě, které nechápe „skutečný svět“.
„Vždyť jsi rozumná ženská,“ řekl mírným tónem. „Zkus se na to podívat s odstupem. Nechceme přece nic přehnaného. Jen kousek prostoru. Ty jsi ale vždycky taková… nekompromisní.“
„Nekompromisní?“ setřásla jsem jeho ruku. „Pamatuješ si, kolik nocí jsem proseděla u práce, abych zaplatila tvoje rekvalifikační kurzy? Vzpomínáš si, jak jsem mlčela, když tvoje máma opakovala, že neumím vést domácnost? Vydržela jsem toho hodně. Jenže trpělivost není bezedná studna.“
Povzdechl si tak, jako bych byla technický problém, který je potřeba vyřešit, ne člověk, kterému by stálo za to naslouchat.
„Dobře,“ pronesl nakonec. „Promluvím si s mámou. Ale zvaž to. Děláme to přece kvůli rodině.“
Odešel. A já zůstala sama. Se studenoucím čajem v hrnku a s myšlenkou, která ve mně klíčila už dlouhé měsíce: nastal čas.
Hned další den jsem zamířila k notáři. Všechno jsem měla připravené dopředu. Manželská smlouva, sepsaná před deseti lety, mi dávala plné právo nakládat s nemovitostí podle vlastního uvážení. A otec ve své závěti jasně stanovil, že pokud by byt přešel na kohokoli z manželovy rodiny, automaticky připadne městskému fondu na podporu veteránů.
Jenže já neměla v úmyslu ho přenechat ani městu, ani sestře Tadeáše Tomáška, ani jeho údajně „zcela imobilní“ babičce — která se mimochodem ještě před měsícem čile procházela po trhu, když jsem ji tam náhodou potkala.
Nechala jsem si vyhotovit kopie dokumentů, úředně je ověřila a poslala doporučeně jeho matce, sestře i samotnému Tadeáši Tomáškovi. Text byl strohý a jasný:
„Vážení,
na základě závěti mého otce a ustanovení manželské smlouvy je byt na adrese … v mém výlučném vlastnictví. Jakýkoli pokus o nastěhování bez mého souhlasu bude považován za neoprávněné užívání nemovitosti se všemi právními důsledky, včetně správní a trestní odpovědnosti.
S pozdravem
Klára Moudrýová“
To ale byl jen povrch. Skutečný plán sahal mnohem dál.
Když se Tadeáš Tomášek vrátil domů bledý, s telefonem sevřeným v ruce, bylo jasné, že dopisy už dorazily.