Telefon svíral tak pevně, až mu zbělaly klouby. Sotva zavřel za sebou dveře, vybuchl.
„Co jsi to provedla?!“ vyrazil ze sebe bez pozdravu. „Máma je úplně mimo, sestra říká, že je vyhazuju na ulici. Že jsi… že jsi bezcitná!“
Seděla jsem klidně u kuchyňského stolu, ruce položené na desce. „Já?“ zvedla jsem obočí. „Nebo ten, kdo si plánoval nastěhovat se do mého bytu bez jediného dotazu? Kdo automaticky počítal s tím, že dědictví po mém otci je společná kasička pro celou vaši rodinu?“
„Vždyť jsme přece rodina!“ křičel Tadeáš Tomášek.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Tohle není o citech. Tohle je majetek. A v něm nemají místo lidé, kteří si pletou slušnost se slabostí.“
Beze slova se otočil, vytrhl ze skříně bundu a nervózně ji přehodil přes ruku.
„Tak já jdu. A beru si svoje věci!“
„Klidně,“ odpověděla jsem. „Jen drobná připomínka – máš tady trvalé bydliště. Odhlásit se můžeš jen s mým písemným souhlasem. A ten nedostaneš, dokud se oficiálně nevzdáš jakýchkoli nároků na byt a nepodepíšeš dohodu o vypořádání.“
Ztuhl. „Takže mě vydíráš?“
„Ne,“ řekla jsem tiše. „Jen se konečně bráním. Přesně tak, jak jsem měla udělat už dávno.“
Hned následující den se objevila jeho matka. Černý šátek, výraz plný okázalého utrpení. Už na chodbě spustila nářek o krvi a rodinných poutech. Otevřela jsem, ale zůstala stát ve dveřích.
„Vy nejste rodina,“ řekla jsem pevně. „Jste lidé, kteří chtějí využít mou vstřícnost jako odrazový můstek. Dovnitř se chodí na pozvání. A to jste nedostala.“
Zkusila se protlačit. Zavřela jsem dveře. Pomalu, ale neústupně. A zapnula řetízek.
Za hodinu dorazila jeho sestra. Kufr v ruce, v dlani klíč – náhradní, očividně od Tadeáše Tomáška.
„Já tu budu bydlet!“ oznámila a strčila klíč do zámku. „Na to nemáš právo!“
Měla jsem ho. Vytočila jsem policii. Klidně, zdvořile, před zraky sousedů. Popsala jsem, že se cizí osoba snaží dostat do mého bytu. Hlídka přijela rychle, zkontrolovala doklady a pak jí suše vysvětlila, že nemá žádné oprávnění byt užívat a že další pokus by znamenal řešení kvůli porušení domovní svobody.
Odešla se vzteklým syknutím: „Ještě toho budeš litovat.“
Usmála jsem se.
A věděla jsem, že tohle je teprve začátek.