Cestou z práce jsem si všimla cizího auta zaparkovaného před naším vchodem. Nevěnovala jsem mu však zvláštní pozornost – hlavu jsem měla plnou tabulek a závěrů ze zprávy, kterou bylo nutné odevzdat do rána. Jarní poryv mi cuchal vlasy a studené prsty jsem si schovala do kapes kabátu. Dvůr se pomalu probouzel ze zimy: domovnice Květoslava Moudrýová pečlivě zametala chodníky a na lavičce nedaleko se sousedka snažila utišit vnoučka v kočárku. Zkrátka obyčejný úterní podvečer na sídlišti, jakých jsou desítky.
Jakmile jsem vyšla do čtvrtého patra, zarazily mě zvýšené hlasy linoucí se z našeho bytu. Jeden patřil mému manželovi Miroslavu Tesařovi, druhý jeho matce Jaroslavě Pražákové. Zůstala jsem stát s klíčem v ruce. O žádné návštěvě jsem nevěděla a upřímně – posledního půl roku jsme spolu komunikovali jen telefonicky, hlavně po té nepříjemné hádce na Miroslavových narozeninách.
Zhluboka jsem se nadechla, odemkla a vešla dovnitř. V předsíni stály dva velké kufry a několik krabic omotaných lepicí páskou. Na vteřinu mi hlavou probleskla absurdní představa, že se Miroslav stěhuje pryč ode mě. Vzápětí se ale v chodbě objevila Jaroslava osobně.
„No konečně,“ pronesla s obvyklým tónem nadřazenosti a přejela si mě hodnotícím pohledem. „Už čekáme docela dlouho.“
„Dobrý večer, Jaroslavo,“ odpověděla jsem co nejklidněji. „Netušila jsem, že přijedete. Miroslav se o ničem nezmínil.“
„A to se mám snad dopředu dovolovat, když chci vidět vlastního syna?“ stáhla pohrdavě rty.
Z kuchyně vyšel Miroslav s hrnkem čaje. Ve tváři měl ten známý výraz – směs rozpaků a tvrdohlavého odhodlání, který se u něj objevoval pokaždé, když byla jeho matka nablízku.
„Lucie, musíme si promluvit,“ položil hrnek na komodu.
„Jistě,“ přikývla jsem a zamířila do obýváku, kabát jsem si svlékala za chůze. „Co se děje? A čí jsou ty věci v předsíni?“
Jaroslava šla za mnou a usadila se do křesla s takovou samozřejmostí, jako by jí odjakživa patřilo. Vždycky dokázala zaplnit prostor víc svou autoritou než postavou.
„Víš… máma má potíže s bytem,“ začal Miroslav opatrně a uhýbal pohledem. „Teče strop… oprava se protáhne nejméně na dva měsíce.“
„Takže jsem se musela vystěhovat,“ skočila mu Jaroslava do řeči bez špetky rozpaků. „Nedá se tam bydlet. A platit si nájem z důchodu… to si asi umíš představit.“
Přikývla jsem. Obraz se začal skládat.
„Rozumím. Takže jste se rozhodli, že tu budete dočasně bydlet?“ shrnula jsem nahlas.
„Ne u nás,“ opravila mě ostře. „U Miroslava. Je to přece jeho byt!“
Podívala jsem se na manžela s překvapením. Byt byl právně můj, získala jsem ho ještě před svatbou jako dědictví po Věře Mlynářové, a Miroslav to věděl od začátku.
„Máma tu s námi zůstane,“ řekl rozhodně a díval se někam stranou. „Už jsem jí uvolnil komoru.“
Teprve teď jsem si všimla, že mé krabice se starými knihami a sezónním oblečením leží uprostřed obýváku – někdo je odtamtud prostě vystěhoval bez jediného slova.
„Miroslave… mohli jsme si o tom promluvit dopředu,“ namítla jsem tiše. „Připravila bych pokoj, srovnala věci…“
„A co je na tom k řešení?“ vpadla mi Jaroslava do řeči. „Syn má povinnost pomoci vlastní matce! To je přece normální v každé slušné rodině.“
Podobné jedovaté poznámky k ní patřily odjakživa. Od začátku mě považovala za nevhodnou manželku – málo starostlivou, nedostatečně hospodárnou, zkrátka ve všem „ne takovou, jaká by měla být“. Zpočátku jsem se jí snažila vyjít vstříc a uhlazovat spory, jenže bylo čím dál jasnější, že tentokrát se schyluje k mnohem vážnějšímu střetu, který se už nedal jen tak přejít.