…abych udržela doma klid a aspoň zdání normálních vztahů. Jenže i trpělivost má své hranice a ty byly dávno překročené.
„Miroslave!“ vyskočila Jaroslava Pražáková z křesla tak prudce, až to zaskřípalo. „Slyšíš, jak se mnou mluví? Tak jí snad něco řekni!“
Podívala jsem se na manžela. V jeho tváři se mísil zmatek, rozpaky, podráždění i stud. Bylo vidět, jak je rozpolcený mezi matkou a mnou. Na okamžik mi ho bylo skoro líto. Skoro – nebýt jeho nedávné poznámky o „nové paní domu“.
„Lucie…,“ hlesl nakonec Miroslav, jako by ze sebe tahal každé slovo. „Máma to přece myslela dobře. Reaguješ strašně vyhroceně.“
„Vyhroceně?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Miroslave, prober se. Chystá se vyházet moje věci, přetvořit náš život podle sebe – a ty tomu říkáš dobrý úmysl?“
„Nechci se plést do vašich hádek,“ vložila se do toho Jaroslava tónem hluboce ublížené ženy. „Ale říkala jsem ti to, Románku… ona si tě neváží. Možná bychom měli opravdu odjet. Můžeme být u Sofie, sama nás zvala.“
Zůstala jsem stát jako přimražená. Takže existoval záložní plán? A k čemu potom celé to divadlo?
„U Sofie?“ zopakovala jsem pomalu. „Takže máte kam jít?“
„Nestarej se, do čeho ti nic není!“ vyštěkla Jaroslava, jenže už bylo pozdě.
„Mami… ty jsi mi přece říkala, že Sofie je na chalupě až do podzimu…,“ zamumlal Miroslav zmateně.
Jaroslava přelétla očima z jednoho na druhého. „No… včera volala. Nabídla klíče…“
„Mami,“ jeho hlas náhle ztvrdl, „tys to celé vymyslela? I tu havárii s bytem?“
„Jak to můžeš říct!“ plácla se rukou do hrudi. „Vlastní syn pochybuje o matce! Strop mi tam málem spadl, klidně se tam jeď podívat!“
„To udělám,“ odpověděl klidně a vytáhl mobil. „Zavolám Přemyslovi Růžičkovi, ať se tam dnes zastaví.“
„Nikomu nevolej!“ změnila Jaroslava okamžitě tón. „Dobře… přiznávám, strop je v pořádku. Ale copak je normální nechat matku samotnou v mém věku? Syn má povinnost se postarat!“
Pozorovala jsem tu scénu s podivnou prázdnotou uvnitř. Pět let manželství – a já teprve teď naplno chápala, jak rafinovaně Jaroslava ovládá vlastního syna… a jak ochotně jí to dovoluje.
„Vždycky jsem se o tebe staral a budu i dál,“ řekl Miroslav tiše, ale pevně. „Ale ne za cenu lží. A už vůbec ne tím, že zničím vlastní rodinu.“
Jaroslava rozhodila rukama. „Jakou rodinu?! Vždyť tě ani nemiluje! Normální žena by byla šťastná, kdyby měla tchyni nablízku – ocenila by pomoc, dala na rady. Tahle si jen hlídá svůj byt!“
„Mami, dost,“ ozval se unaveně, přesto rozhodně. „Lucie má pravdu. Tvůj příjezd jsme měli probrat dopředu. A sahat na její věci bez dovolení sis dovolit neměla.“
„Takže teď stojíš na její straně?! Vyměnil jsi matku za tuhle… tuhle…“
„Už ani slovo,“ přerušil ji. „Lucie je moje žena. Mám vás obě rád. Ale teď se chováš špatně.“
Jeho pevnost mě ohromila. Obvykle v podobných chvílích mlčel nebo se schovával za falešnou neutralitu – která ve skutečnosti znamenala tichý souhlas s matkou.
„Tak dobře! V tom případě odjíždíme! Hned teď! Bal se!“ vyskočila Jaroslava znovu.
„My?“ zopakoval nechápavě Miroslav.
„Samozřejmě my! Nenechám tě tu s ní! Jedeme k Sofii, ta nás dávno čeká. Uvidíš, jak se nám bude žít v klidu, bez těchhle moderních manýrů.“
Mlčky jsem se na manžela dívala. Nastal okamžik pravdy – všechno se mělo rozhodnout právě teď. Miroslav přenesl pohled z matky na mě a zpátky; výraz v jeho tváři se pomalu měnil, jako by konečně začínal vidět celou situaci bez iluzí.