Brzy jsem si ale musela přiznat, že snaha domluvit se nemá smysl.
„Samozřejmě vám pomůžeme dát to všechno dohromady,“ odpověděla jsem klidným hlasem a lehce přikývla. „Jen by bylo fér dát nám vědět předem…“
„Pořád se točíš kolem nějakého telefonátu!“ vybuchl nečekaně Miroslav Tesař. „Máma má potíže a my jsme povinni jí pomoct. Bez debat! Odteď bude tady ona určovat pravidla, tak si na to zvykni.“
V místnosti se rozprostřelo dusivé ticho. Jaroslava Pražáková se samolibě pousmála, zatímco ve mně se začal zvedat vztek. Nešlo o to, že by se ke nám stěhovala – jsou situace, kdy rodina skutečně potřebuje oporu. Zraňoval mě Miroslavův tón i způsob, jakým celou věc podal. „Teď je tu paní domu.“ V bytě, který patří mně.
„Jak to myslíš… paní domu?“ zeptala jsem se tiše.
„Přesně tak, jak to zní,“ narovnala se Jaroslava. „Dohlédnu na pořádek, budu vařit, jak se sluší a patří. Protože to, co máte teď, je chaos a jídlo se tomu sotva dá říkat…“
„Máma má s domácností mnohem víc zkušeností,“ přidal se Miroslav. „A je to moje matka, tak respektuj její rozhodnutí.“
Pomalu jsem se posadila na židli. V krku se mi udělal těžký uzel. Nikdy dřív se mnou takhle nemluvil. I když jsme se občas neshodli, vždy zůstával klidný. Teď jsem ho skoro nepoznávala.
„A ještě něco,“ pokračovala Jaroslava, povzbuzená synovou podporou. „Prošla jsem ti skříň – polovina těch věcí patří do koše, jen zabírají místo. A ty obrazy,“ mávla rukou směrem k mým akvarelům, „ty sundej. Nemají žádnou úroveň.“
„Vy jste mi prohledávala osobní věci?“ vydechla jsem nevěřícně.
„Ne tvoje. Naše!“ odsekla. „Říkala jsem přece, že tady velím já.“
V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Vstala jsem a zamířila ke knihovně, kde jsem měla složky s dokumenty. Vytáhla jsem jednu z nich a vyndala list vlastnictví.
„Podívej se pořádně,“ podala jsem papír Miroslavovi. „Je tam jen moje jméno. Tenhle byt mi odkázala Věra Mlynářová. A proto já rozhoduji, kdo je tu pánem… nebo paní.“
Jaroslava zbledla a obrátila se k synovi.
„Míro… jak tohle mám chápat? Vždyť jsi mi říkal, že byt je napsaný na tebe!“
Miroslav sklopil oči.
„No… chtěli jsme to přepsat později… nějak na to nebyl čas…“
„Takže bydlíš u manželky jako příživník?!“ rozhořčila se Jaroslava.
„Mami, už dost,“ zamumlal a pak se na mě konečně podíval. „Lucie… vždyť je to jen formalita. Jsme rodina, všechno je společné…“
„Ano, jsme rodina,“ odpověděla jsem klidně, s až překvapivou jasností v hlavě. „A nikdy jsem tohle nevytahovala. Ale teď mi tvoje matka prohrabuje věci, udílí příkazy v mém bytě… a ty jí v tom mlčky přikyvuješ.“
Bezradně si povzdechl.
„Chtěl jsem jí jen pomoct…“
„Pomáhat se dá i bez toho, aby se někomu předávalo velení,“ namítla jsem.
Pak jsem se obrátila k Jaroslavě:
„Nemám nic proti tomu, abyste u nás dočasně bydlela – než skončí rekonstrukce nebo si najdete vlastní bydlení. Ale jen za podmínky, že budete respektovat moje hranice. Bez zasahování do našeho manželství a bez svévolných zásahů do domácnosti.“
Pohrdavě si odfrkla.
„Na to zapomeň! Já se ponižovat nebudu! Ty mě chceš vyhodit! Vždycky ses snažila nás s Mírou rozeštvat!“
Zavrtěla jsem hlavou.
„To není pravda. Pět let jsem snášela vaše narážky, výčitky i nevyžádané rady. Dělala jsem všechno pro to, aby mezi námi zůstal klid…“