Bývalá tchyně se čistou náhodou dozvěděla, jaký život vedu po rozvodu. Vůbec ji nenapadlo, že bych mohla být spokojenější než její syn.
Samoobslužná pokladna protivně dlouho pípala a odmítala spolupracovat. Klára Holubová přejela čtečkou sklenici oliv a natáhla ruku k platebnímu terminálu. Někdo za nimi nespokojeně zaklel.
— Kam se tady má sakra mačkat?
Klára se otočila — a na okamžik ztuhla. U vedlejší pokladny stála Božena Konečná, nervózně ťukala prstem do obrazovky a tvářila se bezradně. Šedivé vlasy měla ledabyle sepnuté, na sobě obnošený kabát, v ruce levnou kabelku. Ta samá žena, která ji před třemi lety označila za neschopnou manželku.
Následovaly dvě minuty ticha. Jako první ji poznala Božena Konečná.
— Kláro? — hlas se jí zachvěl. — To jsi ty?
— Dobrý den, paní Konečná.
Klára klidně dokončila placení. Nový kabát jí hezky seděl, kvalitní kožená kabelka ležela opřená o nákupní vozík a ceny zboží vůbec neřešila — prostě brala to, co chtěla.
Bývalá tchyně si ji mlčky přeměřovala. Upravené ruce, svěží pleť, žádná stopa po vyčerpané ženě, která před dvěma lety odcházela z rodiny s jedinou taškou.
— Nechcete pomoct? — ukázala Klára na terminál.
Božena Konečná ustoupila o krok. Klára jí rychle zaplatila skromný nákup — chleba, mléko, nejlevnější párky. Dřív by si toho ani nevšimla, teď si mimoděk srovnávala obsah jejího košíku s tím vlastním.
— Děkuju — zamumlala Božena Konečná. — Dřív mi s tímhle pomáhal Radomír, ale teď…
Zarazila se a lehce zčervenala.
Vyšly ven zároveň. Klára zamířila k svému zbrusu novému autu. Božena Konečná se zastavila u autobusové zastávky a ještě se po ní ohlédla.
— To auto… koupila sis ho sama? — kývla jeho směrem.
— Ano. Pracuju z domova, živím se psaním textů.
— Takže si vyděláš slušně, když jen sedíš doma?
— Velmi slušně. A hlavně mi nikdo nerozkazuje.
Poslední věta zazněla s jemným důrazem. Božena Konečná pochopila narážku a sklopila oči.
Autobus stále nikde. Stály vedle sebe v tichu, občas si vyměnily letmý pohled. Klára pomalu ukládala tašky do kufru. Dřív byla pořád ve spěchu — domů vařit, prát, uklízet. Teď nikam nespěchala. A ten pocit byl nádherný.
— Jak se máš? — zeptala se nakonec Božena Konečná.
— Dobře. A vy?
Otázka zůstala viset ve vzduchu. Božena Konečná se zadívala na chodník a pevně svírala ucho kabelky.
— U nás… teď n…