Božena Konečná.
— Říkala jste přece, že správná manželka muže nezatěžuje malichernostmi. Že má chápat a umět odpouštět. Že skutečná žena vytváří doma pocit tepla a klidu, ne neustálé výčitky a křik.
Božena Konečná sklopila pohled a zadívala se někam ke svým rukám.
— A také jste tvrdila, že rozvod je ostuda hlavně pro ženu, zatímco muž z něj vyjde bez poskvrny. Vybavují se vám tahle vaše životní moudra?
— Ano… vzpomínám si, — vydechla sotva slyšitelně.
— Tak prosím. Teď s nimi zkuste žít. Přesně s tím, co jste sama vytvořila.
Uvnitř auta se rozhostilo těžké, tísnivé ticho. Božena Konečná svírala ucha kabelky tak silně, až jí zbělely klouby, hlavu ale nezvedala.
— Kláro… chtěla bych se vám omluvit.
— Za co konkrétně? — zazněla klidná otázka.
— Za to, že jsem vás vinila z rozvodu. Říkala jsem, že jste špatná manželka, že neumíte vyjít s mým synem.
Klára se k ní otočila celým tělem.
— A co si myslíte teď?
— Teď už chápu… — Božena Konečná konečně zvedla oči. — Vy jste to nevzdala první. To já selhala. Vychovala jsem ho špatně. Všechno jsem za něj řešila, před vším jsem ho chránila. Nikdy se tak nenaučil nést odpovědnost za sebe.
— Vy jste přece věděla, jakého z něj děláte muže. Jen bylo pohodlnější svalit vinu na mě.
Ta slova ji zasáhla jako facka. Božena Konečná sebou trhla.
— Máte pravdu. Jenže já… myslela jsem, že ho chráním. Že to je mateřská láska…
— Mateřská láska znamená naučit dítě žít bez rodičů. Vy jste ho spíš naučila, aby se na vás přiživoval.
Věty dopadaly tvrdě, bez obalu. Božena Konečná se na sedadle shrbila, jako by se snažila být menší.
— Odpusťte mi, — zašeptala. — Netušila jsem, co vlastně dělám. Nenapadlo mě, že to skončí takhle.
— Ale tušila. Jen se vám následky zdály příliš vzdálené, aby vás trápily.
Za okny se spustil jemný déšť. Božena Konečná otevřela dveře, ale pořád váhala vystoupit.
— A vy… jste teď šťastná?
— Jsem klidná.
— Nechybí vám rodina? Manžel?
— Co přesně by mi mělo chybět? Křik? Výčitky? Ten pocit, že ať udělám cokoliv, vždy je to špatně?
Klára nastartovala. Hluk motoru vyplnil pauzu mezi nimi.
— Ale vy jste ho přece milovala…
— Milovala jsem představu, kým mohl být. Ne toho, kým skutečně byl.
Božena Konečná konečně vystoupila, ale zůstala stát u otevřených dveří, déšť jí zvlhčoval kabát.
— Nepřišla byste aspoň na čaj? Mohly bychom si ještě promluvit… Řeknu Radomírovi Štěpánovi, že jsme se potkaly.
— Ne.
— Měl by radost, věřte mi…
— O tom pochybuji. Sotva mi odpustil, že jsem odešla dřív než on.
Znovu ticho. Déšť zesílil.
— Boženo Konečná —