…těžké.
— A Radomír Štěpán? — zeptala se Klára neutrálním tónem, jako by se ptala na počasí.
Božena Konečná sebou trhla, jako by ji ta dvě slova udeřila přímo do hrudi.
— Vrátil se domů. Po rozvodu. Myslela jsem, že jen na čas, než si najde práci.
— A ukázalo se?
— Přitáhl si s sebou ženskou. Tvrdí, že je to teď jeho manželka.
Pak rychle dodala, skoro omluvně:
— Ale žádné papíry nemají. Prostě spolu bydlí, nic oficiálního.
Klára jen přikývla. Kolem nich se prohnal přeplněný autobus a vítr jim rozcuchal vlasy.
— Nastupte si ke mně, odvezu vás.
— To není nutné, nechci obtěžovat…
— Opravdu, pojďte, — trvala Klára klidně.
V autě bylo cítit nové čalounění a lehkou, čistou vůni parfému. Božena Konečná se opatrně posadila na kožené sedadlo a rozhlédla se, jako by byla na cizím místě.
— Sadová sedmnáct, — pronesla tiše.
Klára znovu přikývla. Ten byt znala až příliš dobře. Tři roky tam o víkendech drhla podlahy, vařila polévky pro celou rodinu a poslouchala výčitky, že „správná manželka nedráždí muže maličkostmi“.
— Takže tam pořád bydlí? — zeptala se po chvíli.
— Teď už jsme tam čtyři, — povzdechla si Božena hořce. — Přestavěl nábytek, moje květiny vyhodil. Prý jen chytaly prach.
Na semaforu se rozsvítila červená. Klára se zadívala na přechod, kde lidé netrpělivě přešlapovali.
— A vy to snášíte?
— Co mi zbývá? Je to můj syn.
— Dospělý syn.
— I tak je můj, — sevřela rty Božena Konečná. — I když… teď poroučí on. Ve vlastním bytě si neuvařím čaj, aniž bych se ho zeptala.
Auto se znovu rozjelo. Klára mlčela, ale každé slovo pečlivě vstřebávala.
— A pracuje aspoň? — zeptala se.
— Měsíc poté, co ji přivedl, přišel o práci. Prý si na něj šéf zasedl. Teď sedí doma, kouká do telefonu. A ta žena po mně chce peníze — na jídlo, na účty.
— A dáváte jí je?
— Z důchodu sotva vyjdu, ale co mám dělat? Vyhodit je na ulici?
Klára ztichla. Vybavila se jí slova, která od téhle ženy kdysi slýchala: „špinavé prádlo se neperé na veřejnosti“ a „v těžkých chvílích má žena stát při muži“.
— Víte, co bolí nejvíc? — pokračovala Božena Konečná, jako by se v ní cosi prolomilo. — Je mladá, hezká. Myslela jsem, že kvůli ní se změní, začne makat, dá se dohromady. Ale ne. Je stejný. Leží na gauči a čeká, že ho všichni obslouží.
— Stejně jako dřív.
— Stejně jako dřív, — přisvědčila tiše.
Zastavily před známým vchodem. Klára nevypnula motor hned.
— Pamatujete si, co jste mi kdysi říkala o dobrých manželkách?
— Co jsem říkala? — znejistěla Božena Konečná.