Klid, který si tak pracně vybudovala, se však rozplynul ve chvíli, kdy s dětmi proběhl ten rozhovor. Několik následujících dnů byla Květoslava Bílýová neklidná, přemítala, váhala a nevěděla, jak se v takové situaci zachovat správně. A právě tehdy, když se jedno odpoledne vracela z práce, zahlédla Bedřicha Marka stát u vchodu do domu.
Seděli pak spolu v kuchyni, každý s hrnkem čaje, a Bedřich mluvil klidným, smířlivým hlasem. Říkal, že všechno zlé by mělo zůstat hluboko v minulosti, že většina života už je za nimi a staré křivdy dávno zarostly plevelem zapomnění. Podle něj nemá smysl se k nim vracet. Navrhoval, aby zbytek let prožili bok po boku a časem se společně těšili z vnoučat.
Květoslava však jeho tón nesdílela. Bez přetvářky se zeptala, proč se rozhodl vrátit právě do jejich bytu, a neodešel dožít s některou z žen, které po ní v jeho životě byly. Bedřich nezastíral pravdu. Přiznal, že zdraví už mu neslouží jako dřív a že ho čeká odchod do důchodu. Dodal, že mají dobré děti a věří, že ho nenechají na holičkách a na stáří se o něj postarají.
Připomněla mu tehdy jeho vlastní slova, že jsou si cizí. Řekla mu, že jim dlouho nerozuměla, ale dnes s nimi souhlasí beze zbytku. Když se jí zeptal, zda to znamená, že ho zpátky nepřijme, odpověděla klidně, že se nemusí bát. Vždyť sám tvrdil, že děti jsou hodné – ty ho jistě neopustí. Ona samotná už byla z jeho života vyškrtnuta dávno a neviděla důvod to po letech měnit.
Bedřich nakonec odešel a Květoslava zůstala sama, usazená ve svém oblíbeném křesle. Vypnula telefon, protože tušila, že by hned volal dětem a rozpoutal lavinu dotazů a přemlouvání. Teď ale toužila jen po tichu. Čekala na jeho návrat tak dlouho, až v ní všechny city vyhasly. Kdyby mluvil o skutečné touze zestárnout spolu, možná by v ní našel soucit. Místo toho řešil jen vlastní pohodlí. Květoslava už neměla potřebu někoho utěšovat. Měla děti, přítelkyně, zahrádku a kocoura – a to jí v tu chvíli připadalo naprosto dostačující.