— A proč by se měla upínat k cizímu člověku? — dodala Michaela s ledovým klidem.
— Jak to myslíš, cizímu? — zarazil se Rostislav. — Jsem její otec. Co to říkáš?
— Otec je ten, kdo s dítětem skutečně žije pod jednou střechou, — odpověděla tvrdě. — Viktorie už otce má. Mého manžela Lukáše Kratochvíla. Na rozdíl od tebe s ní každý večer chodí ven, povídají si, rozumějí si. Mají si co říct.
Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala s důrazem:
— Stará se o ni, chápeš? A ty? Objevíš se jednou za čtrnáct dní, strčíš jí do ruky nějaký dárek, abys měl klid, a zase na dva týdny zmizíš.
— Míšo, pracuji, to přece víš, — bránil se Rostislav. — Jakmile mám příležitost, snažím se být s dcerou.
— To nestačí, — uťala ho bez zaváhání. — A upřímně, už dlouho jsem ti to chtěla říct. Vzdej se Viktorie. Ať ji Lukáš oficiálně osvojí. Pro ni to bude lepší.
Rostislav takový návrh jednoznačně odmítl. Michaela si to však nenechala líbit a krátce nato podala žádost o výživné.
Jeho to nevyděsilo. Každý měsíc posílal přesně stanovenou částku na její účet a zároveň se dál snažil domluvit si setkání s dcerou. Viktorie ale reagovala čím dál chladněji. Když jí zavolal, často mu bez obalu řekla:
— Nemám čas, dělám úkoly. Zavolej jindy.
Po roce takového „přesvědčování“ přestala Viktorie Rostislava vnímat jako otce úplně. Odmítala se s ním vídat, přestala brát telefon a jednou mu Michaela vzkázala:
— Volám ti kvůli Viktorii. Prosila, abys jí už neposílal žádné dárky přes rodiče spolužáků nebo učitele.
— Proč? — zeptal se tiše Rostislav. — Čím jsem jí ublížil?
— Netuším, — pokrčila rameny. — Říkala, že se stydí. Pořád jí dáváš hlouposti. Jednou knížku, jindy oblečení, pak zase hračku.
Už je skoro dospělá, Rostislave. A za tři roky tě ani jednou nenapadlo koupit jí telefon nebo tablet. Víš vůbec, že sní o výkonném herním počítači? Proč jsi jí ho nikdy nedal?
Ta slova ho ponížila. Rozhodl se, že přestane dceru vyhledávat. Až vyroste, najde si ho sama. Pokud tedy vůbec bude chtít. Výživné posílal dál pravidelně, nikdy se placení nevyhýbal. Když bylo Viktorii čtrnáct, oženil se podruhé a narodilo se mu syn.
Na dceru myslel čím dál méně, nové starosti postupně vytlačily minulost z jeho mysli.
— Chci bydlet sama! — dupala nohama sedmnáctiletá Viktorie. — Kupte mi byt. Nebo ať mi babička dá jeden ze svých!
— To v žádném případě, — odmítla Michaela rázně. — Jsi ještě mladá, sotva jsi dodělala školu a na vysokou ses ani nedostala. Z čeho bys vůbec žila…