— …a z čeho si to bydlení chceš vlastně platit? — dořekla Michaela a upřeně se na dceru zadívala.
— Vy mi budete dávat peníze, — odsekla Viktorie. — Nebo mi snad navrhuješ, abych šla makat? A kam mě asi tak vezmou v sedmnácti? Navíc chci studovat vysokou školu, takže na žádné vydělávání času mít nebudu.
— Viktorie, brzdi, — vložila se do hádky Irena Tesařová. — Kde se v tobě vzaly takové nároky? Proč máš pocit, že ti je někdo povinen splnit každé přání?
— Protože je povinen! — vyštěkla dívka bez zaváhání. — Já jsem vás nežádala, abyste mě přivedly na svět. Když už jste to udělaly, tak se starejte. Živte mě, oblékejte, obouvejte.
Copak jsem horší než Julie Malýová? Té rodiče k osmnáctinám koupili byt, a přitom jsou, ruku na srdce, chudší než my!
Napětí v domácnosti Michaely Zemanové se začalo stupňovat už před několika lety. Viktorie tehdy prudce vplula do bouřlivého období dospívání a rozhodla se bojovat proti všem a všemu.
Lukáš Kratochvíl, kterému do té doby bez váhání říkala tati, se najednou stal terčem drzých poznámek. Matku s babičkou Viktorie často demonstrativně ignorovala, jako by pro ni přestaly existovat.
Zpočátku se nevlastní otec snažil. Pokoušel se s ní mluvit, hledal cestu zpět, chtěl obnovit aspoň zbytky dřívější blízkosti. Jenže po čase ztratil trpělivost a rezignovaně to uzavřel:
— Řeš si ji sama, Michaelo. Proč bych měl poslouchat urážky? Ať se na mě s ničím neobrací, nehodlám jí pomáhat.
Je to tvoje dcera, tak si ji vychovávej. Pro ni jsem evidentně nikdo.
Viktorie si mezitím neústupně vymáhala různé výsady: nejnovější elektroniku, zásadně značkové oblečení, kvalitní kosmetiku a šperky, které rozhodně nepatřily mezi levné.
— Nechci být horší než ostatní, — vysvětlovala matce s kamennou tváří. — Chci žít normálně. Jako všichni.
Michaela s jejími rozmary bojovala dlouho, ale bez většího úspěchu. Při jedné z dalších prudkých hádek jí povolily nervy a vykřikla:
— Tak si o tom všem řekni svému otci! Ať ti koupí byt on! Za ty roky jsem od něj kromě směšného výživného nic neviděla. Vychovala jsem tě prakticky sama!
Víš, jak se jmenuje. Najdi si ho na sociálních sítích, napiš mu a požádej ho o pomoc!
Rostislav Válek už se chystal uložit ke spánku, když se jeho telefon tiše ozval krátkým upozorněním. Muž překvapeně pohlédl na displej, kde se objevila ikonka nové zprávy.
— Kdo mi píše v takovou hodinu? — zamumlal a otevřel zprávu.
„Ahoj, tati,“ četl s rostoucím údivem. „Jsem tvoje dcera Viktorie. Obracím se na tebe s prosbou. I když vlastně… spíš s požadavkem.
Dlouhé roky jsi v mém životě nebyl. Nenavštěvoval jsi mě, nestaral ses, nepodílel ses na mé výchově, nedával jsi mi dárky.
Posílal jsi jen výživné, ze kterého se nedá zajistit normální život pro rostoucí dítě.
Myslím si proto, že mi něco dlužíš. Zatím tě žádám slušně: kup mi byt. Chystám se na vysokou školu a potřebuji vlastní bydlení.
Věřím, že mi v této malé prosbě vyjdeš vstříc.“
Rostislav dočetl poslední řádky a zůstal nehybně sedět, zatímco se mu v hlavě začaly honit myšlenky, na které už dávno zapomněl.