Rostislav si zprávu přečetl ještě jednou, potom znovu, a přesto měl pocit, že se mu snad mží před očima. Opravdu Viktorie Zelenýová zapomněla na to, jak se celé tři roky snažil navázat kontakt? Na to, že jí vzkazy posílal přes její matku, když jiná cesta neexistovala?
Nakonec usedl k telefonu a začal psát odpověď.
„Ahoj, Viktorie. Napiš mi prosím své telefonní číslo. Zítra ti zavolám a všechno si v klidu vyjasníme.“
Na druhé straně zavládlo nadšení. Viktorie měla pocit, že její plán vyšel dokonale. Byla přesvědčená, že zasáhla citlivé místo a že vina, kterou v něm probudila, ho přiměje splnit cokoliv. Rychle odeslala číslo a šla spát s myšlenkou, že ráno konečně začne nový život. Otec přece slíbil, že se ozve a vyřeší její starosti.
Jenže iluze se rozplynula dřív, než čekala. Během rozhovoru vyšlo najevo, že Rostislav nemá v úmyslu pořizovat jí žádný byt.
„Ty opravdu nemáš ani špetku svědomí?“ ptal se ji chladně. „Jak jsi vůbec přišla na to, že ti něco dlužím?“
Připomněl jí, že se za celé roky nikdy nezajímala o to, jak se má on. Nezeptala se ani jednou na prarodiče, kteří se s ní stejně jako on opakovaně snažili setkat.
„Copak jsem ti nepomáhal?“ pokračoval. „Pravidelně jsem posílal peníze tvojí matce, nosil jsem dárky, za které ses prý dokonce styděla. A teď po mně chceš byt?“
„Ano,“ odpověděla bez zaváhání. „Přesně to chci. A ty mi ho koupíš. Jinak se obrátím na soud a spravedlnosti dosáhnu tam.“
Rostislav se hlasitě rozesmál.
„Tak si klidně běž, kam chceš. Kdo mě přinutí, abych ti pořizoval bydlení? Své povinnosti jsem splnil. Poslední rok zaplatím výživné a pak na tohle všechno zapomenu.“
Dodal, že o byt si může říct svému nevlastnímu otci, druhému manželovi matky, případně babičce. „Tři byty má, tak snad jednomu ze svých milovaných vnoučat nějaký uvolní.“
„Ty si ke mně nemůžeš dovolit takhle mluvit!“ křičela Viktorie. „Jsi můj otec! Máš povinnost splnit, co po tobě chci!“
„Nejsem ti ničím zavázaný,“ odpověděl unaveně. „Už mi nevolej. Nemám sebemenší chuť s tebou dál mluvit. Za rok na tebe zapomenu úplně.“
Na závěr jí dal jedinou radu: aby se k lidem chovala tak, jak chce, aby se oni chovali k ní. Možná by se pak dočkala vstřícnosti.
Telefonní číslo dcery si Rostislav okamžitě zablokoval. Možná to nebylo hezké rozhodnutí a možná ho to jednou bude mrzet, ale v tu chvíli cítil, že jinak jednat nedokáže.
Viktorie se už o žádný další kontakt nepokusila. Zřejmě pochopila, že z otce už nic nezíská.
Ani Michaela Zemanová, ani Irena Tesařová nehodlaly ustupovat její drzosti. Na protest se Viktorie rozhodla nejít na vysokou školu. Našla si práci a pronajala si skromný pokoj. Pevně si umínila, že všeho v životě dosáhne vlastními silami.