Poslední splátka odešla přesně v 10:15 dopoledne. Zírala jsem na displej telefonu, kde se jasně zeleně skvěla věta „Úvěr splacen v plné výši“, a měla jsem pocit, jako by mi z ramen někdo sundal obrovský balvan těžký dobrých jeden a půl milionu korun. Tři roky. Celých šestatřicet měsíců jsem fungovala v režimu přísné sebekázně, kdy se každá koruna obracela dvakrát. Chodila jsem pořád ve stejném zimním kabátu, spravovala punčochy, zapomněla, jak chutná kvalitní káva, a o víkendech brala brigády. Mezitím můj manžel Bohuslav Němec hledal zaměstnání „hodné jeho schopností“ a žil z nárazových přivýdělků.
Auto – nové, lesklé SUV – jsme pořizovali kvůli němu. „Potřebuju působit reprezentativně,“ přesvědčoval mě tehdy. „S pořádným vozem se snáz dostanu k dobré práci a před partnery to nebude ostuda.“ Já, zaslepená city a vírou v jeho potenciál, jsem kývla. Vůz byl napsaný na něj, prý aby mu to zvedlo sebevědomí, ale měsíční splátky odcházely z mé výplaty. Každý měsíc jsem se zatnutými zuby posílala nemalou částku a opakovala si, že je to investice do našeho společného zítřka.
Ten večer jsem připravila slavnostní večeři. Koupila jsem láhev opravdu dobrého vína – poprvé po třech letech – a upekla jeho oblíbenou kachnu. Těšila jsem se, že ten okamžik oslavíme, že mě obejme a řekne něco jako: „Děkuju, lásko, bez tebe bych to nezvládl. Teď už se konečně nadechneme.“
Bohuslav přišel domů viditelně v dobré náladě. Letmo mě políbil na tvář, usadil se ke stolu a ještě než jsem stihla cokoliv pronést, spokojeně si promnul ruce.
„Taková hostina? To se hodí. Já mám mimochodem taky skvělé zprávy.“
„Úvěr je splacený!“ oznámila jsem nadšeně a nalévala víno do sklenic. „Dneska odešla poslední splátka. Auto je konečně celé naše, nikomu nic nedlužíme.“
„Jo, jo, notifikaci jsem zahlédl,“ mávl rukou, jako bych mluvila o nákupu rohlíků. „Dobrá práce, zvládla jsi to rychle. A zrovna včas. Nikola Kolářová dneska udělala řidičák.“
Nikola Kolářová. Jeho mladší sestra. Dvacetiletá holka zvyklá, že jí všechno spadne do klína díky mamince a staršímu bratrovi.
„Tak to gratuluju,“ zarazila jsem se. „Ale jak to souvisí s naším autem?“
Bohuslav si ukrojil kus kachny, vložil si ho do úst a teprve po chvilce, jako by šlo o naprostou samozřejmost, pronesl větu, po které se mi sevřel žaludek.
„No přece jasně. Auto dám ségře. Musí někde sbírat zkušenosti. Má papíry, ale nemá čím jezdit. Nebude se přece trmácet hromadnou dopravou, je to hezká holka.“
Položila jsem sklenici na stůl a v hlavě mi začalo docházet, že tenhle večer se rozhodně nebude vyvíjet tak, jak jsem si celé tři roky představovala.