Víno se přelilo přes okraj sklenice a na sněhobílém ubruse zanechalo temnou skvrnu, jako by někdo rozlil krev.
„Ty… dáváš auto pryč?“ zopakovala jsem nevěřícně. Rty mi dřevěněly. „Naše auto? To za milion a půl korun? To, které jsem tři roky splácela já?“
„Formálně je ale moje,“ ušklíbl se Bohuslav Němec. V tom křivém úsměvu jsem poprvé neviděla muže, kterého jsem si vzala, ale chladného obchodníka. „Papíry jsou na mě. Úvěr je splacený. Jsem vlastník, takže s ním můžu naložit, jak uznám za vhodné.“
„A co já?“ vydechla jsem sotva slyšitelně. „Bohuslave, tři roky jsem se dřela jen kvůli tomu autu. Když mi bylo zle, šetřila jsem i na lécích. Nikam jsem nejela, žádná dovolená. To byly moje peníze!“
„Prosím tě, nezačínej s počítáním drobných,“ mávl rukou a znechuceně se zamračil. „Jsi moje žena, pomáhala jsi rodině. To je normální. Navíc jsi silná, šikovná ženská.“ Pak to řekl s takovou jistotou, až mi bylo na zvracení: „Auto dávám sestře, udělala si řidičák. Ty si přece ještě vyděláš.“ Pokrčil rameny. „Bereš slušně, když budeš chtít, koupíš si jiné. Nikola Kolářová je mladá, té je potřeba pomoct. Kdo jiný než bratr?“
„Takže,“ zvedla jsem se pomalu ze židle a opřela se o stůl, abych se nesesula, „jsi jí koupil dárek z mých peněz? Udělala jsem ti bezúročnou půjčku, abys teď mohl před příbuznými hrát velkorysého hrdinu?“
„Zase to hrotíš,“ odsekl a podrážděně odhodil vidličku. „Nikdo tě nevyužíval. Jsme rodina. Jen se změnily priority. Nikola to potřebuje víc. Zítra ráno přijede, dám jí klíče i doklady. Tak si z přihrádky vyndej ty svoje rtěnky, ať se sestra necítí trapně.“
Z přihrádky. Moje rtěnky. Aby se v autě, za které jsem zaplatila milion a půl, někdo náhodou necítil nepatřičně.
Dívala jsem se na něj a došlo mi to naplno: seděl přede mnou zloděj. Ten nejhorší typ — ten, který krade blízkým a schovává se za řeči o rodině. Nešlo jen o peníze. Vzal mi tři roky života, síly i zdraví.
„Zítra ráno?“ zopakovala jsem tiše.
„Jo. Tak žádné scény. Najedli jsme se, jdeme spát. Jsem unavený.“
Zvedl se a zamířil do obýváku pustit televizi, přesvědčený, že budu jako vždycky brečet, rozčilovat se a nakonec to spolknu. Vždyť auto je napsané na něj. Vždyť on je chlap.
Zůstala jsem stát v kuchyni. Prvotní vztek vystřídal ledový klid a v hlavě se mi začal skládat přesný, promyšlený plán. Myslel si, že jsem silná a že si „ještě vydělám“. To se mýlil — silná jsem byla mnohem víc, než si dokázal představit.