Všechno jsem měla promyšlené do posledního detailu. Věděla jsem, kde schovává náhradní klíče. Věděla jsem, do které složky ukládá technický průkaz. A hlavně jsem znala jednu Bohuslavovu drobnou, ale zásadní slabinu — večer už nikdy nic nekontroloval. Jakmile si lehl, svět pro něj přestal existovat.
Podívala jsem se na hodiny. Devět večer. Luxus času, celá noc jen pro mě.
„Ještě si vyděláš…,“ zopakovala jsem jeho větu polohlasem, zatímco jsem v ruce svírala kuchyňský nůž, kterým jsem před chvílí krájela maso. „Ne, drahý. Tentokrát zaplatíš ty.“
Vzala jsem telefon a vytočila číslo starého známého, který se pohyboval kolem převozů a rychlých výkupů aut.
„Danieli, ahoj,“ spustila jsem lehkým tónem, jako bych volala kvůli kávě. „Měla bych pro tebe SUV. Stav bez chyby, první majitel. Cena příjemně pod trhem, ale musí to zmizet ještě dnes v noci. Ano, papíry mám. Je tu jen drobnost… manžel spí a auto stojí dole na dvoře.“
Všechno proběhlo překvapivě hladce. Daniel Tkadlec se na nic zbytečně nevyptával. Věděl, že vůz je po právní stránce čistý, úvěr dávno splacený, a že fakt, že prodává manželka místo manžela, není žádná senzace. Formulář kupní smlouvy s Bohuslavovým podpisem jsem měla schovaný už rok — tehdy podepsal několik prázdných tiskopisů, když jsme plánovali přepis značek. Nikdy na to nedošlo. Teď jsem jen doplnila datum a údaje kupujícího.
Ve tři ráno se auto tiše odlepilo od obrubníku, pneumatiky zašustily a krosový vůz zmizel ve tmě. Krátce nato se mi na účtu objevila částka, která bohatě vyrovnala tři roky odříkání. Sbalila jsem kufr, objednala taxi a odjela do hotelu. Na kuchyňském stole zůstaly klíče a krátký vzkaz — byt byl naštěstí pronajatý a nájem jsem stejně hradila já.
Ráno telefon nepřestával vibrovat. Nejdřív Bohuslav Němec, potom Nikola Kolářová, nakonec tchyně. Nechala jsem je vyvařit do ticha až do poledne, vychutnala si snídani v posteli a teprve pak přijala videohovor.
Na displeji se objevil Bohuslavův obličej, rudý vzteky, zkřivený k nepoznání. Vedle něj postávala uplakaná Nikola.
„Kde sakra jsi?!“ zařval tak, že reproduktor zaskřípal. „Kde je to auto?! Vyšli jsme ven a je pryč! Nikola přijela s kamarády, chtěla se pochlubit, a tam jen prázdné místo! Ty jsi ho ukradla?! Já tě nechám zavřít!“
„Dobré ráno, Bohuslave,“ odpověděla jsem klidně a upila kávu. „Auto jsem neukradla. Já ho prodala.“
„Cože?!“ vyjekli oba současně. „Na to jsi neměla právo! Je napsané na mě!“
„Pořízené v manželství, miláčku,“ připomněla jsem mu chladně. „A splácené z mé karty. Účtenky mám pečlivě uložené…“