— Já už nikdy nedovolím, aby tvá matka překročila práh našeho bytu, ani kdyby klečela na kolenou! — Luciin hlas se třásl potlačovaným vztekem, když uviděla, co zbylo z její pracovny.
Petr zůstal stát ve dveřích a nevěřil vlastním očím. Pokoj, který před půl rokem s Lucií s láskou zařídili jako její pracovní prostor, se proměnil ve skladiště starého harampádí. Její nový počítač byl odsunut do kouta, klávesnice ležela na zemi a na pracovním stole se kupily zaprášené krabice a stará alba. Ale to nejhorší — všechny její pracovní dokumenty, návrhy a skici k důležitému projektu tvořily neuspořádanou hromadu u okna, část z nich se válela přímo na podlaze, poznamenaná jakousi hnědou skvrnou.
Lucie zvedla jeden ze svých výkresů. Na sněhově bílém papíře se rozlévalo velké kávové flek. Tři týdny práce. Prezentace za dva dny. A všechno zničeno během jednoho dne nepřítomnosti.
Včera ráno odjeli na svatbu kamarádům do sousedního města. Jen na jeden den. Dagmar se nabídla, že na byt dohlédne — zalije květiny, nakrmí rybičky. „Nebojte se, děti, postarám se o všechno,“ švitořila něžně na rozloučenou.
A tady je výsledek její „péče“.
Petr vstoupil do pokoje, pod nohama mu zapraskaly střepy. Když se sklonil, poznal zbytky rozbitého rámečku — jejich svatební fotografie, která stála na poličce.
— Mami… proč to udělala? — vydechl, stále neschopen uvěřit, co vidí.
Lucie se k němu otočila. V očích neměla slzy — jen chladnou rozhodnost.
— Proč? Tobě to vážně nedochází? Tvoje matka mě od prvního dne nenávidí. Jenže dřív to aspoň skrývala. Teď se rozhodla ukázat, kdo je tu pánem domu! Na kuchyňském stole ležel vzkaz, napsaný jejím povědomým kudrnatým písmem: „Děti, trošku jsem vám tady poklidila. V pracovně byl hrozný nepořádek! Poskládala jsem všechny ty papírky a do uvolněného místa jsem dala věci z komory — tam stejně jenom ležely ladem. A taky jsem nakrmila vaše rybičky. Pusu, máma.“
Lucie vzala lístek a pomalu jej roztrhala na malinké kousky.
— „Papírky“… Přitom dobře věděla, že je to můj pracovní projekt. Vždyť jsem jí minulý týden všechno ukazovala, vyprávěla o tom. Udělala to schválně.
Petr se snažil najít omluvu:
— Možná… možná nepochopila, že to byly důležité dokumenty? Vždyť se v designu nevyzná…
Lucie se na něj podívala s takovou bolestí, že zmlknul.
— Petře, dost. Už ji přestaň omlouvat. Dobře ví, co dělá. Pamatuješ, jak „náhodou“ vyhodila moji orchidej, kterou mi dala máma? Nebo jak „nechtěně“ vyprala tvůj dárek — to hedvábné šaty — v devadesátistupňovém programu? A teď tohle. Kolik dalšího „náhodou“ jsi připraven odpustit?
Telefon v Petrovi kapse zazvonil. Na displeji se objevilo „Máma“.
— Neber to, — varovala ho Lucie.
Ale už hovor přijal a zapnul hlasitý odposlech.
— Petříčku, zlatíčko! Už jste doma? Jaký byl výlet? — hlas Dagmar zněl sladce, až nepřirozeně.
— Mami, co jsi udělala s Luciinou pracovnou? — Petrovi hlas se třásl.
— Jeje, co je? Já jsem přece uklidila! Byl tam takový binec, hrůza pohledět. Všude ty papírky… Všechno jsem hezky srovnala. A vůbec, k čemu mladé ženě vlastní pracovna? Mohla by přece pracovat v kuchyni jako normální ženská!
Lucie mu bleskově vytrhla telefon z ruky.
— Dagmar, zničila jste mi třítýdenní práci. Projekt, na kterém závisí moje povýšení. Udělala jste to schválně.
V telefonu nastalo ticho a pak se hlas tchyně změnil v ledový chlad: