Manžel si bez dlouhých řečí naházel své věci do ošoupaného hnědého kufru a odešel. Stalo se to krátce poté, co se v jejich bytě objevila drzá, světlovlasá dívka a mávala před nimi snímkem z ultrazvuku jako nezpochybnitelným důkazem vlastního těhotenství. Veronika Mlynářová zůstala stát v předsíni, u sukně se jí křečovitě držela dvojčata, a ona jen bezmocně sledovala záda odcházejícího muže. V jejím pojetí světa se takhle nechovali žádní chlapi. Jenže tenhle svět se během několika minut rozpadl a přestal existovat. Dokonce se několikrát štípla, aby se ujistila, že nejde o zlý sen. Vždycky byla přesvědčená, že Tomáše Vaňka svou přítomností obohatila, že mu dala víc, než by kdy dokázal získat sám. Teď však bylo zřejmé, jak zásadně se mýlila.
Znali se odmala, vyrůstali ve stejné partě. Tomáš byl tehdy ušatý, kostnatý a tak hubený, že v něm každá starší paní automaticky viděla hladové dítě, které je třeba okamžitě nakrmit. To léto bylo dusné a líné. Školu měli za sebou, vysokoškolský život byl ještě v nedohlednu. Slunce se válelo vysoko na obloze a svou výhní tavilo jejich mladé, lehkovážné hlavy. Veronika a její kamarádky byly štíhlé, opálené a plné smíchu. Kluci svalnatí, sebevědomí, s bílými zuby. Tedy skoro všichni. Tomáš mezi nimi vyčníval jinak.
„Verčo, tys to slyšela? Tomáš je do tebe blázen,“ vykřikl tehdy nahlas Miroslav Kolář.
Do Miroslava byla tehdy zakoukaná snad každá holka široko daleko – a trochu i Veronika sama. Právě proto se rozesmála až příliš hlasitě, aby mu sekundovala, a s lehce provokativním úsměvem se obrátila na Tomáše:
„Je to pravda, Vaňku?“
„Je,“ vypravil ze sebe, celý zalitý červenými skvrnami.
„Tak to rovnou můžete chystat svatbu,“ smál se Miroslav. „Vždyť Veronika po tobě dávno touží, Tome.“
Dodnes netušila, proč se do téhle hloupé hry nechala vtáhnout. Nikdo nepředpokládal, že by to Tomáš bral vážně. Ona nakláněla hlavu, mrkala dlouhými řasami, hrála si na koketní dívku. On mezitím střídavě bledl a rudl, běhal pro obrovskou kytici a pro šampaňské pro ostatní. Flámovali až do svítání a ona mu dokonce dovolila jeden nesmělý polibek. Jenže hned druhý den, když stál na jejím prahu s trapnou kyticí kopretin, mu řekla, že je hlupák a že to všechno byla jen legrace.
O tři dny později našla jeho matka Tomáše v bezvědomí, vedle prázdné krabičky od prášků na spaní. Lékaři ho sotva zachránili. Veronika seděla u nemocniční postele, držela ho za ruku a plakala. Sžíral ji stud a vina. Právě z těchto pocitů později vyrostla láska.
Tomášova matka Veroniku nikdy nepřijala. Částečně kvůli oné události, protože pravý důvod synova zhroucení se před ní utajit nedal, a částečně proto, že Veronika odvedla Tomáše do Brna s přesvědčením, že v zapadlém městě nemají budoucnost. Ani narození dvojčat její postoj nezměnilo. Teď se nejspíš raduje – konečně se její syn zbavil té ženské, co mu pila krev… a právě tady se ve Veronice začínalo zvedat něco mnohem temnějšího.