„…sám bych je mohl vyzvedávat,“ dodal Tomáš Vaněk nejistě a spíš zamumlal, než aby to řekl nahlas.
Jenže Tomáš se nikdy neuměl přít se svou matkou. A tak se jejich každodenní režim rychle ustálil: ráno Veronika Mlynářová spěchala do práce, tchyně odváděla kluky do školky, večer je Tomáš přiváděl domů a Veronika musela být v tu dobu připravená, upravená a s večeří na sporáku – ideálně s řízky nebo něčím jiným, co vonělo poctivým domovem. Tchyně nebyla žádná hlupačka. Jakmile se v domácnosti objevila světlovlasá slečna s chutí vyvolávat hádky, Tomášovi se začalo stýskat po pořádku, teplém jídle a klidu. Navíc mu docházelo, že by ho čekaly další roky plen, nočního křiku a chlapci pokaždé spustili, kdykoli od nich odcházel.
Jednu věc ale tchyně nedomyslela: Veronice tenhle nový život začal vyhovovat. Když se starala o domácnost, nikdy neměla pocit, že by si toho někdo vážil. Tomáš sice miloval čistotu, ale bral jako samozřejmost, že se vaří a uklízí. Děti pak dokázaly veškerou snahu během chvíle zrušit. V práci to však bylo jiné. Dařilo se jí od prvních dnů a vedoucí – přísná žena s pečlivě dokresleným obočím – ji chválila a dávala za příklad ostatním. O víkendech mohla vyrazit do parku místo vysedávání u televize. A vlasy? Ty si klidně mohla nabarvit, třeba i na modro.
Proto když Tomáš jednou přišel domů se sklopenou hlavou a přiznal, že už takhle dál fungovat nezvládá, Veronika ho zaskočila odpovědí:
„Já taky ne. Navrhuju podat žádost o rozvod. A mámu si klidně vezmi k sobě, ať naučí tvoji novou ženu, jak se má žít.“
Poslední větu řekla spíš proto, aby ho vyděsila. Ve skutečnosti byla tchyni vděčná. Nevyháněla ji, jen otevřeně řekla:
„Mami, já se s Tomášem usmiřovat nechci. On má jiné dítě, tomu potřebuje být otcem. Na kluky nezanevřel. A já to zvládnu sama.“
„Jak sama?“ rozčilovala se tchyně. „Kdo tě bude chtít s dvěma dětmi?“
Veronika se podívala do zrcadla. Ten den jí v práci řidič daroval čokoládu. Jen tak. Neplánovala žádné románky, to ne. Ale otázka, jestli by o ni mohl mít někdo zájem…
„Mami, já jsem potřebná svým vnukům. A zbytek… ten se uvidí.“
Tchyně si povzdechla, ale musela se s jejím rozhodnutím smířit. Ještě měsíc zůstala, než si kluci na školku zvykli, a pak se skutečně přestěhovala k synovi.
„Budu je muset naučit, jak se uklízí,“ hlásila odhodlaně. „Kdyby něco, zavolej. Když budeš potřebovat pohlídat kluky, přijedu. Třeba kdyby tě někdo pozval na rande. A s tou čokoládou to nepřeháněj, nebo přibereš.“
Veronika se usmála a napadlo ji, že možná jednou opravdu požádá, aby jí kluky pohlídala…