— Vstávej, ty lenoško, a nachystej stůl pro mě a mámu! — zařval Daniel Planý tak hlasitě, že Radka Urbanová sebou trhla a prudce se posadila na posteli.
Oči se jí otevíraly jen neochotně. Do ložnice se skrze závěsy prodíralo říjnové světlo, měkké a teplé, zatímco za oknem se líně snášely žluté listy. Vzduch byl klidný, téměř posvátný — ten zvláštní druh ticha, který patří výhradně k ranému ránu. První ráno po svatbě. Radka si ten okamžik představovala úplně jinak. Těšila se, že se k Danielovi přitulí, v klidu si s ním popovídá o budoucnosti a překvapí ho snídaní do postele — kávou a čerstvými croissanty, které koupila už včera.
Jenže v pokoji nebyl jen on.
Vedle Daniela stála Stanislava Mareková, jeho matka, s rukama pevně založenýma na hrudi. Přes kabát už měla přehozený domácí župan a její pohled byl ostrý, hodnotící, téměř obviňující. Jako by Radka provedla něco nepřijatelného jen tím, že si dovolila spát do půl deváté.
Radka několikrát zamrkala, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Ještě včera večer ji Daniel nazýval nejkrásnější ženou na světě. Teď se na ni díval pohledem učitele, před kterým stojí provinilá žačka.
— Danieli… co to má znamenat? — ozvala se opatrně, hlas měla ještě rozespalý.
— Copak je na tom něco nejasného? — odpověděla místo něj Stanislava Mareková. — Přišla jsem pogratulovat novomanželům. A tady? Nepořádek, prázdný stůl, žádná snídaně. Takhle se vítají hosté?
Radce se stáhlo čelo. Nikdo ji na návštěvu neupozornil. Nikdo se neptal, jestli je vhodné přijít hned první den po svatbě. A už vůbec se jí nikdo neptal na názor — rovnou se od ní očekávalo, že poslechne.
— Teprve jsem vstala… — řekla tiše a opřela se o lokty.
— A to má být omluva? — skočila jí do řeči tchyně podrážděně. — Pořádná manželka vstává dřív než její muž a připraví domácnost na nový den.
Daniel stál vedle své matky a beze slova přikyvoval, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc. V jeho očích nebylo ani stopy rozpaků.
— Teď máš své povinnosti, — pronesl chladně. — Rodinné.
Radce se sevřel žaludek. Ještě včera mluvil o lásce, úctě a partnerství. Dnes vyslovil slovo „povinnosti“ tónem, který zněl spíš jako rozkaz.
Nervózně tleskla dlaněmi, zvuk byl ostrý a zadrhnutý.
— Povinnosti? — zopakovala pomalu. — Hned první ráno?
— Samozřejmě, — pokrčila Stanislava Mareková rameny. — Život běží dál. Svatba není důvodem k zahálce.
Radka cítila, jak jí horko stoupá do tváří. Posadila se na kraj postele, zakryla si obličej rukama a v té chvíli jí to došlo jasně a bolestně: pokud teď ustoupí, bude ustupovat celý život.
Vstala, vytáhla kufr a začala si balit věci. Svatební šaty uložila jako první — pečlivě, s nečekanou něhou. Pak následovaly džíny, svetry, spodní prádlo. Kosmetiku přesypala do zvláštní tašky, doklady srovnala do desek. Snubní prsten sundala z prstu a položila ho na parapet.
Z kuchyně se ozval Danielův hlas:
— Radko! Kde je snídaně?
Neodpověděla. Opláchla si obličej studenou vodou, oblékla se a vyšla na chodbu s kufrem v ruce.
— Kam si myslíš, že jdeš? — zastoupil jí cestu Daniel.
— Odcházím, — odpověděla klidně.
— Jak jako odcházíš? A snídaně? A máma?
— Uvař si ji sám.
Stanislava Mareková vyběhla z kuchyně.
— Co se to tady děje? Ty snad nejdeš do obchodu s takovým kufrem?
— Ne, — podívala se jí Radka pevně do očí. — Odcházím od vašeho syna.
Vzduch ztěžkl tichem. Daniel i jeho matka na ni zírali, jako by právě oznámila, že se chystá odletět na Měsíc.
— Zbláznila ses? — udělal Daniel krok k ní. — Vždyť jsme se včera vzali!
— Právě proto, — odpověděla tiše, ale s neochvějnou jistotou, a sáhla po klice.