— Cože?! Kdybychom teď ustoupili, za chvíli by ti seděla na krku! — rozčilovala se Stanislava Mareková. — Dneska odmítla připravit snídani a zítra po tobě bude chtít, abys jí ještě leštil boty!
Příbuzní si mezi sebou vyměnili rozpačité pohledy. Některým bylo nepříjemně — celé to začínalo působit tak, jako by se někdo snažil nevěstu násilím dotlačit zpátky do domu, jako by šlo o ztracenou věc, ne o člověka.
Když se vrátili do bytu, Stanislava Mareková neposedně přecházela sem a tam.
— Musíš konečně ukázat pevnou ruku, synku, — opakovala stále dokola. — Nesmíš dopustit, aby ti žena poroučela.
Daniel Planý seděl u stolu, mlčky hleděl do hrnku s dávno vystydlým čajem a nevnímal okolí. V hlavě mu zněla Radčina slova: „Nikomu nic nedlužím. Zvlášť poté, co se ke mně chovali ponižujícím způsobem.“
Poprvé ho skutečně napadlo, jestli toho rána nezašli příliš daleko. Nepřehnala to jeho matka? A nevypadal on sám jako někdo, kdo místo podpory rozdává rozkazy?
— Mami… — ozval se opatrně. — A co když se už nevrátí?
— Vrátí se, — odpověděla Stanislava tvrdě. — Kam by šla? Je mladá, hloupá. Chvíli se potuluje a pak se sama doprosí zpátky.
Jenže v jejím hlase už chyběla dřívější neochvějná jistota.
Mezitím seděla Radka Urbanová u Blanky Tomášekové v obýváku, zachumlaná do měkké deky. Křik z chodby ani rozhořčené poznámky tchyně k ní nedoléhaly. Dívala se do malého plamínku svíčky, kterou Blanka zapálila pro klidnou atmosféru, a cítila zvláštní vyrovnanost.
Myslí si, že se vrátím. Ale nevrátím se. Nikdy.
Telefon zůstával vypnutý — od chvíle, kdy utekla, ho nezapnula. V práci si Radka vzala dovolenou, a tak měla před sebou celý týden na přemýšlení. Instinktivně cítila, že právě těchto pár dnů se stane začátkem úplně jiného života.
— Víš, že se o to ještě pokusí? — zeptala se Blanka, když před ni postavila hrnek horkého kakaa.
— Ať to klidně zkusí, — pokrčila Radka rameny. — Dveře jim už ale nikdy neotevřu.
Uběhlo několik dní. Daniel se čím dál víc uzavíral do sebe. V práci byl duchem nepřítomný, doma podrážděný. Matka nepřestávala mluvit o „povinnostech manželky“ a „neposlušné ženě“, ale v Danielově nitru se usazoval neklid.
Uvědomoval si, že pokud se Radka rozhodne podat žádost o rozvod, nebude ji možné zastavit. A pak se to všichni dozvědí — sousedé, kolegové, příbuzní. Každý bude vědět, že mu žena utekla hned první den manželství.
Co když jsem to opravdu přehnal? honilo se mu hlavou v noci, když civěl do stropu. Stačilo ji obejmout, poděkovat jí za včerejšek… a já místo toho…
Nahlas však neřekl ani slovo.
Po týdnu Stanislava Mareková znovu otevřela téma návštěvy u Radky.
— Pojedeme tam znovu. Seženu příbuzenstvo a ať už s ostudou nebo bez ní, vrátí se.
Daniel tiše vstal od stolu.
— Ne, mami, — pronesl nečekaně pevným hlasem. — Já tam už nepůjdu.
Stanislava zalapala po dechu.
— Co to meleš?!
— Jestli odešla, měla k tomu důvod, — odpověděl a poprvé se na matku podíval chladně a přímo. — Nechci držet u sebe ženu násilím. Zvlášť takovou, která mě nenávidí.
Pak se otočil a odešel do pokoje, zatímco Stanislava zůstala stát v naprostém šoku.
…
Ve stejnou dobu seděla Radka s Blankou v kuchyni a smála se historkám z její práce. Smála se upřímně — tak, jak se nesmála už velmi dlouho. Na prstu se jí stále leskl snubní prsten, ale uvnitř už věděla, že brzy skončí v zásuvce na stole u právníka.
Už nikdy nedovolí, aby jí někdo poroučel slovy: „Vstávej, ty líná.“
Rozvod proběhl rychle. Společný majetek neměli téměř žádný, a tak nic nebránilo tomu, aby se celý proces uzavřel bez zbytečných průtahů…