— Právě proto, — dodala Radka klidně, když otáčela klíčem v zámku. — Dokud je ještě čas něco změnit.
Pak dveře zavřela a odešla.
Před domem už stálo taxi. Daniel se za ní rozběhl, ale Radka už dosedala na zadní sedadlo.
— Okamžitě se vrať! — křičel za ní zoufale.
— Ne, — odpověděla stručně, bez emocí.
Auto se plynule rozjelo a Daniel zůstal stát na chodníku v domácích pantoflích, neschopný pohybu.
Radka zamířila k Blance Tomášekové. Přítelkyně ji přivítala pevným objetím a bez zbytečných otázek jí podala sklenku šampaňského.
— Co se stalo? — zeptala se, když uviděla kufr u dveří.
— Ráno jsem se probudila, — začala Radka, — a Daniel se svou matkou vpadli do ložnice. Daniel na mě začal křičet: „Vstávej, lenoško, prostři snídani!“
— Do ložnice?! — Blanka si nevěřícně přiložila ruku k čelu. — A ty jsi…?
— Zabalila jsem si věci a odešla.
— Skvělé! — Blanka tleskla, jako by slyšela vítěznou zprávu.
Seděly spolu, popíjely a dlouho mluvily. Radku postupně opouštěla pachuť bolesti. Místo ní se objevoval zvláštní pocit úlevy — jako by jí osud včas otevřel únikovou cestu před životem po boku člověka, který ji nedokázal respektovat.
Uplynul týden. Radčin telefon zůstal vypnutý a Daniel netušil, kde se skrývá. Jednoho rána však ticho bytu přerušilo hlasité a neodbytné zvonění.
Za dveřmi stála Stanislava Mareková. Po jejím boku Daniel a další tři příbuzní.
— Jak sis dovolila odjet beze slova?! — spustila hned, jak Radka otevřela. — Přišli jsme si to vyřídit celá rodina!
Daniel se díval na manželku s výrazem, v němž se mísil vztek s nejistotou. Za ním stáli ostatní, jako by tvořili zálohu při výpravě za ztraceným majetkem.
Radka se zhluboka nadechla a klidně pronesla:
— Nemám povinnost se někomu zpovídat.
— Jsi manželka mého syna! — vykřikla Stanislava. — Máš povinnosti!
— Nemám, — odpověděla pevně. — A už vůbec ne poté, co jsem byla ponížena hned první den manželství.
Z vedlejšího pokoje vyšla Blanka a postavila se vedle ní.
— Cizí lidé tady nemají co pohledávat, — řekla chladně. — Odejděte.
Rodina zaváhala. Stanislava se ještě pokoušela křičet, ale Radka bez váhání zabouchla dveře přímo před jejich obličeji.
Uvnitř se rozhostilo ticho. Blanka položila Radce ruku na rameno.
— Udělala jsi správnou věc.
Radka přikývla. Poprvé po dlouhé době necítila jen úlevu, ale i pevnou jistotu. Zvolila si svobodu a vlastní důstojnost.
Na chodbě mezitím zavládlo trapné mlčení. Příbuzní, kteří přišli se Stanislavou, přešlapovali a nevěděli, co říct. Nikdo nečekal, že je Radka tak rozhodně a chladně odmítne.
— Viděl jsi to?! — zasyčela Stanislava k synovi. — Ona nás vyhodila! Mě! Tvoji matku!
Daniel zbledl. Zíral na zavřené dveře, za nimiž zmizela jeho žena, a teprve teď mu začínalo docházet, že nejde o rozmar ani hru, ale o konečné rozhodnutí.
— Mami… možná jsme tam neměli jít všichni najednou, — zamumlal nejistě. — Třeba se lekla.
— Lekla?! — rozhodila Stanislava rukama. — Ona si dovoluje příliš. Takové chování nestrpím. Vrátíme ji domů za každou cenu.
Do hovoru se opatrně vložila Jitka Brňáková, Danielova sestřenice:
— Stanislavo, možná by bylo lepší dát jim čas. Vždyť se vzali teprve nedávno. Třeba je toho na ni moc.
— Přesně tak, — chytil se Daniel. — Musí si jen zvyknout na rodinné povinnosti.
Stanislava Mareková udeřila pěstí do zábradlí.
— Zvykne si. A brzo.