„Sakra práce! A napadlo vůbec někoho z vás, co bude s dětmi?“ vyštěkla tchyně a probodla Veroniku pohledem.
Veronika měla na jazyku, že myslí právě na ně od rána do večera, ale raději mlčela. Stačilo jediné slovo a rozplakala by se znovu, a to teď před ní nechtěla dopustit.
„Kde ten tvůj trouba vlastně bydlí?“ pokračovala žena nekompromisně.
„Nemám tušení…“ pípla Veronika.
„A měla bys mít!“ vyjela po ní. „Když mi Bedřich Petříček zahnul, věděla jsem předem, kde je, s kým a proč. O chlapa se musí starat, děvče. Nestačí si myslet, že porodíš děti a tím to hasne. Myslíš, že stojí o tuhle mléčnou farmu?“ ušklíbla se.
Narážela tím na to, že Veronika kojila oba syny téměř do tří let, což tchyně odjakživa považovala za přehnané a nevhodné.
„Tak… vy tu zůstanete dlouho?“ zeptala se Veronika nejistě.
„Dokud vás nedám zase dohromady,“ uťala to žena. „S dětmi v pokoji spát nehodlám, mám migrény. Takže si lehneš na rozkládací lůžko.“
Protestovat nemělo smysl. Veronika jen tiše vydechla a šla na balkon vytáhnout starou skládací postel.
Už za půl hodiny měla tchyně zmapováno, kde Tomáš Vaněk bydlí, s kým se tahá, kde ta slečna pracuje a kdy má přibližně rodit.
„I kdyby byl opravdu otec, svět se nezboří,“ oznámila jí chladně. „Nějaké alimenty se platit budou, ale žít bude zpátky s tebou.“
„Ale mami…“
„Řekla jsem své. A nezkoušej mi odporovat.“
Tomáše bylo Veronice paradoxně skoro líto. Když se jeho matka vrátila z výpravy, zářila spokojeností.
„Vlasy jsem jí málem vyškubala,“ pochlubila se. „Udělala jsem za tebe špinavou práci. A domácnost? Hrůza. Pavučiny v rozích, koberec samý flek. To Tomáš nesnáší, dlouho tam nevydrží.“
Veronika byla v takovém rozpoložení, že o žádný návrat nestála. Bolelo ji to kvůli sobě i kvůli klukům a nechápala, čím si to zasloužila. O sebe dbala, domácnost vedla, dětem se věnovala. Co ještě měl Tomáš chtít? Jenže autorita tchyně byla neúprosná a Veronika se jí podřizovala.
Nejprve ji poslala ke kadeřnici a pak do obchodů pro nové oblečení. Následně prohlásila, že taková ženská nemá zahálet, a přinutila ji sepsat životopis.
„Kluci už patří do školky, nejsou mimina. A diplom sis přece nedělala proto, abys seděla doma.“
Veronika nikdy nepracovala. Během studií jí trochu pomáhala maminka, občas si přivydělala psaním seminárek spolužákům. Měla zvýšené stipendium, do jednadvaceti pobírala sirotčí důchod, pak ji finančně jistil Tomáš. Teď měla nastoupit do práce – a měla strach. Přesto ji přijali, což ji samotnou zaskočilo. Školku tchyně zařídila po svých známých, léta pracovala ve školství. Tomáše pak bez řečí donutila, aby děti ze školky vyzvedával.
„Mami, když už jsi přijela, mohla bys…“ začal Tomáš opatrně, ale z tónu jejího hlasu bylo jasné, že prostor k diskusi tentokrát mít nebude.