Milena Mareková se objevila ve dveřích ložnice s deskami v ruce a suše pronesla:
— Za hodinu dorazí notář. Očekávám, že podepíšeš vzdání se dědictví ve prospěch Ctibora.
Její tón byl chladný a věcný, jako by oznamovala, že si jde koupit rohlíky.
Radka Urbanová ztuhla s kartáčem v ruce. Sotva se probudila, kávu ještě ani neochutnala, a tchyně už si odemkla byt vlastním klíčem a vyrukovala s tímhle. Od pohřbu Ctiborova dědečka uplynuly tři měsíce. Tři měsíce klidu. A teď tohle.
Ctibor Sedláček seděl na okraji postele a natahoval si ponožky. Oči upřeně zabodával do podlahy, jen aby se s manželkou nemusel střetnout pohledem. V Radce cosi bolestně cuklo. Ne kvůli samotnému požadavku — Milena byla na nemožnosti specialistka. Ale kvůli tomu, jak měl Ctibor shrbená ramena. Jak mlčel. Věděl o tom. Předem.
Milena Mareková vstoupila dovnitř, aniž by čekala na pozvání. Měla na sobě tmavě modré šaty, které nosila jen při výjimečných příležitostech. Vlasy pečlivě srovnané, na krku perlový náhrdelník — dar od zesnulého manžela k výročí svatby. Usadila se do křesla u okna. V jejich ložnici. V jejich bytě. S naprostou samozřejmostí paní domu.
— Dědeček odkázal chatu vám oběma, ale je přece rozumné, aby připadla Ctiborovi. Je to rodinné místo, vyrůstal tam. A ty… no, k čemu ti vlastně je? Stejně tam skoro nejezdíš.
Radka pomalu položila kartáč na toaletní stolek. Ta chata. Místo, kde posledních pět let trávila každý víkend. Sázela růže, natírala plot, vařila obědy pro dvacet lidí při rodinných setkáních. Stejné místo, kde pečovala o dědečka po mrtvici, zatímco Milena odpočívala u moře.
— Mileno Mareková, — ozvala se klidně, i když ji to stálo veškeré úsilí, — dědeček rozhodl, že chata bude naše obou. Byla to jeho vůle.
Tchyně stáhla rty do tenké čárky. Radka ten výraz znala dokonale. Přesně takhle Milena vypadala, kdykoli se někdo opovážil odporovat.
— Rozhodnutí starého člověka, který už neměl jasnou mysl. Ctibor je jediný vnuk, pokračovatel rodu. Majetek má zůstat v rodině.
— Já jsem rodina taky, — pronesla Radka tiše.
— Ty? — Milena zvedla obočí. — Buďme upřímné. Jak dlouho jste vlastně manželé? Čtyři roky? A nic. Žádné děti, žádná jistota. Co když se za rok rozvedete a polovina chaty skončí u cizích lidí?
Slovo „neplodná“ nepadlo, ale viselo ve vzduchu. Radka cítila, jak jí hoří tváře. Ctibor stále mlčel a studoval vzor na koberci.
— Mami, možná bys… — zkusil nesměle, ale Milena ho okamžitě umlčela gestem.
— Mlč, Ctibore. Teď mluvím s tvojí ženou. Připravila jsem všechny papíry. Stačí podpis. Na oplátku jsem ochotná vyplatit… řekněme tři sta tisíc korun. Za polovinu chaty je to víc než slušné.
Otevřela desky a vysunula dokumenty. Radce okamžitě padlo do očí jedno jméno. Ctiborův podpis. Datum: včerejšek.
— Ty jsi to podepsal včera? — otočila se na manžela. — Beze mě?
Zvedl hlavu. V očích měl únavu a provinilost, že se v ní na okamžik ozval soucit. Trval ale jen chvilku.
— Máma říkala, že je to formalita… že s tím budeš souhlasit…
— Samozřejmě že bude! — Milena se prudce zvedla. — Každá rozumná snacha chápe, že rodinný majetek patří pokrevním příbuzným. Notář přijde v jedenáct. Máš hodinu, abys se dala dohromady.
Vydala se ke dveřím, když Radka náhle řekla:
— Ne.
Milena se zastavila a pomalu se otočila.
— Já to nepodepíšu. Dědictví se nevzdám.
Místnost ztichla. Ctibor zvedl hlavu a díval se na ni s naprostým zmatením. Milena stála ve dveřích a její obličej začal nabírat nachový odstín.
— Jak to myslíš, že nepodepíšeš? Zbláznila ses? Bydlíš v bytě, který jsme koupili Ctiborovi, o víkendech jíte u nás, a teď si chceš přivlastnit i chatu?
— Byt jste koupili Ctiborovi, když mu bylo dvacet, dávno před svatbou. A jídlo platím ze svého platu, nakupuji potraviny pro vaše rodinné večeře. A chatu mi nikdo nedaroval — dědeček ji odkázal nám oběma.