Radka Urbanová dořekla poslední větu klidně, ale v místnosti to zašumělo napětím. Milena Mareková udělala dva kroky zpět do pokoje. Křídla nosu se jí chvěla vzteky a rty měla stažené do úzké linky.
— Aha, tak takhle tedy mluvíš! Plat si vytahuje! Co znamená tvůj zdravotnický plat oproti tomu, co pro tebe naše rodina udělala? Přijali jsme tě mezi sebe, nikdo ti nepřipomínal, že pocházíš z obyčejných poměrů, bez pořádného vzdělání!
— Mám vysokou školu, zdravotnickou, — odpověděla Radka pevně.
— Zdravotní sestra s diplomem, no to je mi úspěch! Ctibor si klidně mohl najít manželku z lepší rodiny, s postavením, s kontakty, s budoucností. Ale vzal si tebe! A tohle je tvoje vděčnost?
Radka se zvedla ze židle. V hrudi se jí zvedala vlna, kterou v sobě dusila celé roky. Všechny narážky, drobné jedovaté poznámky, ponižování, která přecházela mlčením kvůli klidu v rodině, kvůli Ctiborovi — to všechno se jí teď nahrnulo do krku.
— Víte co, paní Mareková? Možná je opravdu čas mluvit otevřeně. Ano, pocházím z obyčejné rodiny. Táta celý život pracuje ve fabrice, máma učí na základní škole. Nikdy jsme neměli chatu, auto ani úspory. Ale víte, co mě rodiče naučili? Úctě. Ke starším, k cizí práci a k cizímu majetku.
— Nebudeš mi tady kázat v mém vlastním bytě!
— Tohle není váš byt. Je to byt můj a Ctiborův. A odteď vám nedovolím chodit sem s klíčem, jako byste byla doma.
Milena Mareková se prudce otočila k synovi.
— Ctibore! Slyšíš, jak se mnou mluví?
Ctibor vstal z postele, ale místo obvyklého postavení se na matčinu stranu si jen unaveně promnul obličej dlaněmi.
— Mami, nemyslíš, že už toho bylo dost? Dědeček sám rozhodl, že chatu odkáže nám oběma. Byla to jeho vůle.
— Jeho vůle? — vyprskla Milena Mareková smíchem. — Vždyť si mě poslední rok pletl s ošetřovatelkou! Pořád mluvil o Radce! A ona toho využila, vetřela se mu do přízně!
To byla poslední kapka. Radka přešla ke komodě, vytáhla ze spodní zásuvky silný sešit a podala ho tchyni.
— Tady je deník péče o dědečka. Každý den, každá dávka léků, každá změna jeho stavu. Rok a půl záznamů. Zkuste tam najít jediný den, kdy jste s ním strávila víc než hodinu.
Milena Mareková po sešitu ani nesáhla.
— Tvoje zápisky mě nezajímají. Já jsem jeho rodina, mám na jeho majetek větší právo než nějaká náplava!
— Nejste jeho dcera. Jste snacha. Stejně jako já. Vy jste si vzala jeho syna před čtyřiceti lety, já jeho vnuka před čtyřmi. A víte co? Za poslední rok si mě s vámi nikdy nespletl. Oslovoval mě jménem, děkoval mi za péči. Vás často ani nepoznával. Možná proto, že jste se objevila jednou za měsíc na čtvrt hodiny.
— Jak se opovažuješ! Já jsem vychovala Ctibora, držela tuhle rodinu pohromadě!
— Vychovala? Opravdu? Kdo s ním seděl, když měl plané neštovice? Irena Moravecová. Kdo ho vodil do školy a na kroužky? Dědeček. Kdo s ním psal úkoly? Zase dědeček. Vy jste byla zaneprázdněná manažerka, pamatujete? Porady, služební cesty, firemní večírky.
— Vydělávala jsem peníze pro rodinu!
— A teď chcete získat to, co vydělal dědeček. Jenže on se rozhodl jinak.
Milena Mareková lapala po dechu tak silně, že se perlový náhrdelník na jejím krku chvěl.
— Dobře. Když nechceš po dobrém, půjde to po zlém. Ctibore!
Otočila se k synovi s chladnou tvrdostí.
— Rozhodni se. Buď tvoje žena podepíše ty papíry, nebo zapomeň, že máš matku. Otec tě nepodpoří, na to vezmi jed. V práci u něj končíš. Žádná pomoc, žádná podpora. Zůstanete tady sami, s hypotékou, kterou přestanu platit, a s těmi vašimi sesterskými platy. Uvidíme, jak budete zpívat za měsíc.
Ctibor zbledl. Radka přesně věděla, čeho se bojí nejvíc — ztráty matčiny ochrany, teplého místa v otcově firmě, pohodlí, na které byl zvyklý.
— Mami, takhle přece nemusíš…
— Vyber si! — zařvala Milena Mareková.
Radka se zadívala na manžela. Čtyři roky manželství. Čtyři roky nadějí, snahy vybudovat rodinu, přivést na svět dítě. Čtyři roky snášení tchyniných zásahů, neohlášených návštěv, rad, jak má žít, vařit, oblékat se a chovat… a v tom pohledu se začalo lámat něco zásadního.