Čtyři roky, během nichž se Ctibor ani jednou nepostavil na její stranu.
Stál mezi nimi a těkal pohledem od matky k manželce. V jeho očích se zračila vyděšená bezmoc malého kluka, kterého nutí vybrat si, u koho z rodičů zůstane po rozvodu.
— Radko… možná máma má pravdu… vždyť je to jen chalupa…
Jen chalupa. Radka přikývla. Ano, „jen“ chalupa. Poslední dar od dědečka. Jediné místo, které mohlo zůstat opravdu její. Jediná věc, která jí v téhle rodině kdy patřila bez podmínek.
— Víš co, Ctibore? Tvoje maminka má pravdu. Je čas si vybrat.
Přešla ke skříni a vytáhla kufr. Milena Mareková se spokojeně usmála, jako někdo, kdo je přesvědčený, že právě vyhrál.
— No vidíš, rozumná holka! Konečně ti to došlo. Není třeba dělat scény. Podepíšeš papíry a pojedeme dál. Dokonce ti zvednu náhradu na pět set tisíc. Přeci jen ses o dědečka starala.
Radka neodpověděla. Otevřela kufr a začala do něj pečlivě skládat své věci. Ctibor vyskočil z postele.
— Radko, co to děláš?!
— Rozhoduju se, — pronesla klidně. — Tvoje máma dala ultimátum. Buď se vzdám chalupy, nebo tě připraví o všechno. Já se vzdát nehodlám. A ty bez ní žít neumíš. Takže je to jasné.
— Ale… ty přece nemůžeš jen tak odejít!
Milena Mareková znejistěla. S tímhle vývojem vůbec nepočítala.
— Nezblázni se, holka. Kam bys šla? K rodičům do dvoupokojového bytu na okraji města?
— K rodičům. Do dvoupokojového bytu. Na okraj, — přikývla Radka a složila další šaty. — Tam, kde mě nikdo nebude ponižovat za to, že jsem zdravotní sestra z obyčejné rodiny.
— Toho budeš litovat! Zahazuješ šanci na pohodlný život!
— Ne, odmítám žít váš život. Být snachou, kterou nikdo nerespektuje. Mít děti, o kterých budete rozhodovat vy, zatímco já budu běhat na noční. A za čtyřicet let se z nás stane to samé — budu vpadat do domu své snachy a nutit ji, aby se vzdala toho, co jí právem patří.
Zaklapla kufr. Pak přešla k toaletnímu stolku, sundala snubní prsten a položila ho na lesklou desku.
— Ctibore, chalupu nedám. Dědeček chtěl, aby zůstala mně. Říkal, že jsem jediná, kdo má růže rád stejně jako babička Irena. Přál si, aby zahrada dál kvetla. A ona kvést bude.
— Radko, prosím… — udělal k ní krok, ale zarazil se, jako by mezi nimi vyrostla neviditelná zeď.
— Moje polovina chalupy zůstává moje. Můžete ji odkoupit za tržní cenu — tři miliony korun. Nebo to nechte tak. Já tam budu jezdit o víkendech a starat se o zahradu.
— Tři miliony?! — vyjekla Milena Mareková. — Zbláznila ses?!
— To je běžná cena za polovinu pozemku v té lokalitě. Zjišťovala jsem si to.
Radka vzala kufr a zamířila ke dveřím. V předsíni se zastavila, sundala klíče z věšáku a položila je na komodu.
— Radko! — vyběhl za ní Ctibor. — Vždyť mě miluješ! Jsme rodina!
Otočila se k němu. Pohledný, slabý muž, který nikdy nedospěl.
— Milovala jsem tě. Ale rodina není o tom, že jeden pořád ustupuje a druhý to bere jako samozřejmost. Rodina znamená vzájemnou ochranu. A ty ses mě za čtyři roky ani jednou nezastal. Ani jednou.
— Vždyť je to moje máma…
— A já byla tvoje žena.
Byla. Minulý čas mezi nimi ztěžkl jako rozsudek. Milena Mareková vyšla do předsíně. Její tvář už nebyla rudá — zbledla zuřivostí.
— Ještě si na to vzpomeneš! Bez téhle rodiny nejsi nic! Zdravotní sestra! Třicet let, bez dětí, rozvedená! Kdo o tebe bude stát?
Radka se usmála. Upřímně, poprvé po dlouhé době.
— Já sama. Sama o sebe stojím.
Tiše za sebou zavřela dveře. Ve výtahu vytáhla telefon a vytočila číslo otce.
— Tati? Tady Radka. Můžu u vás nějakou dobu bydlet?
— Samozřejmě, holčičko. Co se stalo?
— Ano. Konečně jsem si vybrala sebe.
Když scházela po schodech domu, slyšela nahoře prásknutí dveří a Milenin křik mířící na Ctibora. Už to ale nebylo důležité.
Venku svítilo jarní slunce. K rodičům to bylo čtyřicet minut metrem. Neměla auto, žádný luxus. Zato měla polovinu chalupy a zahradu plnou růží, které…