— Jak to myslíš, že byt nejde rozdělit? Počítal jsem s tím, že po svatbě z něj budu mít svůj podíl… — ozval se nespokojeně můj manžel, když mluvil o bytě, který jsem získala ještě dávno před naším sňatkem.
Pro Karolínu Veselou nebylo předvolání k rozvodovému řízení žádným šokem. Poslední rok jejího manželství s Markem Modrým se podobal pomalému, vyčerpávajícímu dohasínání. Neustálé přesčasy, chlad v jeho hlase, pohledy, které se jí vyhýbaly — to všechno mluvilo jasně. A pak, před měsícem, se jednoduše vrátil domů, sbalil si věci a bez větších emocí oznámil, že „poznal někoho jiného“ a že „tak to bude fér“. Férové. Podivné slovo, když jím někdo maskuje zradu.
Nezadržovala ho. Bolest byla tupá, vleklá, připomínala staré zranění, které se znovu ozvalo, ale zároveň cítila i úlevu. Nemusela už dál hrát divadlo, snažit se o rozhovory, hledat chybu jen v sobě. Bylo to definitivní. Konec.
Bydlela ve svém — v prostorném, světlém dvoupokojovém bytě, který zdědila po rodičích dávno předtím, než Marka vůbec potkala. Ten byt byl jejím útočištěm, pevností, a po jeho odchodu se k ní postupně znovu vracel jako výhradně její prostor. Pustila se do věcí, na které dřív nikdy nebyl čas: vyměnila tapety v ložnici, pořídila si křeslo, po kterém už roky toužila. Krok za krokem znovu skládala vlastní život.
Týden po doručení soudního předvolání jí Marek zavolal. Mluvil věcně, odměřeně, skoro jako by řešil pracovní schůzku.
— Ahoj, Karolíno. Měli bychom se sejít a probrat rozdělení majetku. Bez právníků, ať zbytečně neutrácíme.
Souhlasila. Chtěla věřit, že se dokážou rozejít slušně, bez zbytečných scén.
Sešli se v kavárně. Marek přišel s deskami v ruce, jako by dorazil na obchodní jednání.
— Tak tedy, — začal a otevřel složku. — Společný majetek. Auto zůstane mně, používám ho. Garáž je tvoje, necháme ji ocenit a odečte se z mé části. Chata…
O deseti letech manželství mluvil, jako by četl seznam položek z likvidace zkrachovalé firmy. Karolíně se sevřelo srdce, ale navenek zůstala klidná.
— A samozřejmě byt, — dodal a konečně se dostal k jádru věci.
— Co má být s bytem? — zeptala se.
— Rozdělíme ho podle zákona.
— Marku, ten byt je můj předmanželský majetek. Nejde o společné jmění, nedělí se. Tak to stanoví zákon.
Podívala se na něj. V jeho očích nebyly rozpaky ani stud. Jen chladná, tvrdohlavá nespokojenost.
— Jak to, že se tvůj byt nedá rozdělit? — vybuchl upřímně. — Já jsem přece počítal s tím, že z něj po svatbě budu mít podíl!
Karolína na něj zírala v němém úžasu. „Počítal.“ Ukázalo se, že si všechno propočítal už dávno před svatbou.
— A s jak velkým podílem jsi počítal, Marku? — zeptala se co nejklidněji.
— No přece s polovinou! — rozohnil se. — Deset let jsem v tom bytě bydlel! Platili jsme energie! Vyměňoval jsem žárovky, opravoval kohoutky! Dal jsem tomu čas, kus života! A ty říkáš, že to nemá žádnou cenu?
— Já tomu říkám prostě život v manželství, — odsekla. — A já vařila, prala, uklízela. Měla bych ti snad vystavit fakturu za domácí práce?
— Neotáčej to! — praštil dlaní do stolu. — To není totéž! Jsem chlap, investoval jsem do hlavního majetku! Počítal jsem s tím, že až se rozvedeme, prodáme byt jako civilizovaní lidé a rozdělíme peníze. Je to přece spravedlivé!