„Spravedlivé,“ opakoval v duchu to slovo a znělo jí odporně pokrytecky. Muž, který ji bez váhání vyměnil za jinou ženu, teď najednou vytahoval spravedlnost jako argument.
— Spravedlnost, Marku, je to, co stojí v zákoně, — odpověděla klidně, až chladně. — A zákon říká jasně: k mému bytu nemáš žádné právo.
— Kašlu na tvůj zákon! — vyprskl, hlas se mu třásl hysterií. — Existuje přece svědomí! Základní lidská slušnost! Neodejdu s jedním kufrem! Deset let jsem s tebou nestrávil proto, abych odešel s prázdnou!
Sám si zřejmě neuvědomil, co právě vypustil z úst. Karolína Veselá ale ano. „Strávil.“ Jako by mluvil o špatně zhodnocené investici.
— Takže podle tebe bych ti měla vyplatit jakési odstupné? Náhradu za to, že jsi byl mým manželem? — zeptala se tiše.
— Říkej tomu, jak chceš! — skoro řval, když mu docházelo, že jeho scénář se hroutí. — Já odsud neodejdu s prázdnou! Dám tě k soudu! Dokážu, že jsem tady dělal neoddělitelné úpravy! Najdu svědky!
Karolína se na něj dívala. Na toho cizího muže před sebou — rozzuřeného, křičícího, plivajícího slova plná zloby. A kupodivu necítila bolest z jeho nevěry. Jen odpor… a úlevu. Ohromnou, osvobozující úlevu z toho, že tenhle člověk už nebude součástí jejího života.
Beze slova vstala, položila na stůl peníze za kávu a zamířila ke dveřím.
— Kam jdeš?! Ještě jsme to nedořešili! — křikl za ní.
Na okamžik se zastavila, ale neotočila se.
— Všechno jsme vyřešili, Marku. Už před rokem. Ve chvíli, kdy ses rozhodl, že ti bude lépe s jinou ženou. Teď tě jen prosím, buď důsledný. Ty jsi odešel. Tak odejdi definitivně. A vezmi si s sebou i všechny ty svoje „výpočty“.
Vyšla ven. Pršelo. Přesto měla pocit, jako by se nadechla po dlouhém pobytu v zakouřené, dusné místnosti. Věděla, že Marek Modrý ji zažaluje. Že přijdou tahanice, nervy a výdaje za právníky. Ale stejně tak věděla, že to ustojí. Protože na její straně nestál jen zákon. Stála tam i pravda.
Když Karolína vyšla z kavárny do mokré ulice provoněné deštěm, nezamířila domů. Zabočila do malého tichého parku, sedla si na vlhkou lavičku a teprve tam si dovolila pořádně se nadechnout. Vzduch jí šel do plic ztěžka, jako by se právě vynořila z příliš dlouhého a dusivého ponoru.
Neplakala. Slzy vyčerpala už dávno — před rokem, když Marek odešel. Teď cítila něco jiného: chladné, téměř fyzické opovržení promíchané s hořkým, opožděným prozřením. Celých deset let společného života se jí najednou ukázalo v neúprosném světle. Došlo jí, že jeho zrada nezačala až ve chvíli, kdy si našel jinou. Byla vetkaná do jejich manželství od samého začátku.
Nikdy pro něj nebyla rovnocenným partnerem. Byla projektem, investicí. Marek jako zkušený investor přesně dávkoval, kolik „vloží“, aby si Karolína udržela svou „hodnotu“: pár lichotek, kytice květin, občasné drobky pozornosti. A ona, oslepená láskou i vděčností, že si ji vybral „takový muž“, mu na oplátku odevzdala všechno — energii, podporu, obdiv. Dokonce i byt, který měla ještě před svatbou a který s radostí proměnila v jejich „společný domov“, aniž by tehdy tušila, že pro něj to nikdy nebyl domov, ale jen pohodlná kancelář s ložnicí a bezplatným servisem.