Požadavky, které zazněly, působily téměř groteskně. Marek Modrý žádal soud, aby mu přiznal nárok na polovinu bytu s odůvodněním, že během manželství provedl takzvané neoddělitelné úpravy, jež prý zásadně zvýšily hodnotu nemovitosti. Jeho právník pak začal vyjmenovávat ony „zásahy“: jednu poličku v koupelně, výměnu kuchyňské baterie, přetření stěny v obýváku a dokonce i skutečnost, že „pravidelně hradil poplatky za energie, čímž se podílel na zachování bytu“.
Jakmile dočetl poslední bod, soudkyně – starší žena s unaveným výrazem – zvedla oči od spisu a zadívala se na Karolínu Veselou.
„Jaké je vaše stanovisko?“ zeptala se klidně.
Karolína vstala. Nemluvila o citech, o zradě ani o zklamání. Zvolila jazyk, který dokonale ovládala – řeč faktů a důkazů.
„Vážený soude,“ začala vyrovnaným, pevným hlasem, „návrh mého bývalého manžela je zcela neopodstatněný. Byt jsem nabyla ještě před uzavřením manželství, což jasně potvrzuje výpis z katastru.“
Položila dokument na stůl.
„Pokud jde o údajné neoddělitelné rekonstrukce,“ pokračovala a přisunula další složku, „dovoluji si předložit konkrétní podklady. Zde je účtenka za onu zmiňovanou poličku – její cena činila 800 Kč. Tady je faktura od instalatéra, kterého jsem musela zavolat poté, co se můj bývalý manžel pokusil ‘opravit’ baterii a vytopil sousedy pod námi. Způsobená škoda dosáhla 50 000 Kč a byla uhrazena výhradně z mých prostředků. A zde jsou fotografie stěny v obývacím pokoji po jeho malování – s pruhy na zdech a skvrnami na parketách, kvůli nimž jsem následně musela objednat profesionální firmu na kompletní opravu místnosti.“
Na stole přibýval jeden dokument za druhým.
„A co se týče plateb za energie,“ lehce se pousmála, „zde je přehled z mého účtu za posledních deset let. Z něj je patrné, že jsem hradila přibližně devadesát procent všech nákladů. Pro srovnání přikládám i výpis z účtu mého bývalého manžela – ve stejném období velmi intenzivně ‘investoval’ do drahých rybářských prutů, výprav k vodě a elektronických hraček.“
Domluvila. V síni se rozhostilo ticho. Právník Marka Modrého po něm střelil podrážděným pohledem. Marek zbledl; jeho představa spravedlivého dělení se právě před očima všech rozpadla.
„Za těchto okolností,“ uzavřela Karolína a obrátila se k soudkyni, „nejenže nevidím důvod, proč by měl mít nárok na jakýkoli podíl na mém bytě, ale domnívám se, že by mi po letech společného soužití dlužil nemalé částky. Na rozdíl od něj však minulost účtovat nehodlám. Žádám pouze, aby bylo postupováno v souladu se zákonem.“
Rozhodnutí padlo během několika minut. Žaloba Marka Modrého byla v plném rozsahu zamítnuta.
Na chodbě ji dohnal.
„Ty…,“ procedil skrz zuby. „Zničila jsi mě. Ponížila.“
Karolína se na něj podívala naposledy. Bez zloby, bez hněvu. Jen s chladným, vzdáleným soucitem. „Ne, Marku,“ odpověděla tiše. „To tys to udělal sám. Ve chvíli, kdy ses rozhodl, že moje láska a můj domov jsou jen položky k rozdělení.“
Otočila se a vydala se dlouhou, ozvěnou znějící chodbou soudu. Neohlédla se. Věděla, že před ní stojí nový, svobodný život – v jejím vlastním bytě, který si vzala zpět i symbolicky. A v tom životě už nebude místo pro lidi, kteří přicházejí jen tehdy, když očekávají podíl.