Když manžel odstrčil talíř s výrazem, jako bych mu místo poctivého oběda předložila soudní obsílku, a ztuhl v teatrální póze, došlo mi hned, že se chystá něco zásadního. Kamil Tichý si pečlivě srovnal ubrousek, odkašlal si a upřel pohled někam skrz mě – nejspíš do své vysněné, blyštivé kapitalistické budoucnosti. Pak slavnostně pronesl:
„Kláro, přemýšlel jsem o tom. Naše peníze mizí kvůli tvému lehkovážnému přístupu k utrácení. Od zítřka jedeme oddělený rozpočet.“
Napětí se nekonalo. Umřelo dřív, než se vůbec narodilo. Zato vzduch v místnosti zhoustl absurditou, ostrou a vtíravou jako zápach smažených rybiček. Pomalu jsem odložila vidličku na okraj talíře.
„Skvělý nápad, Kamile,“ odpověděla jsem s úsměvem hada, který se mile dívá na králíka těsně před obědem. „V tom případě si prostě nechám všechno, co je moje.“
Zamrkal. Bylo vidět, že v jeho hlavě – připomínající kulečníkový stůl, kde se myšlenky srazí jen občas a zato hlučně – tahle věta nenachází správné místo. Očekával pláč, výčitky, možná scénu… rozhodně ne klidný souhlas.
„Tak je to rozumné,“ přikývl spokojeně a už si v duchu přepočítával koruny, které prý ušetří tím, že mě zkrotí. „Budu si šetřit na status. Chlap přece potřebuje status, Kláro. Tobě… no, punčochy snad vyjdou.“
Můj manžel byl zvláštní úkaz. Měl neobyčejnou schopnost považovat se za dravého byznysmena, přestože pracoval jako řadový manažer ve firmě prodávající plastová okna. Jeho „status“ se obvykle projevil koupí dalšího drahého gadgetu, který využíval sotva na pár procent, a hltáním motivačních citátů z internetu.
„Platí,“ přikývla jsem klidně. „Dojíš tu kotletu? Nebo už je mimo tvůj rozpočet?“
Snědl ji. Zadarmo. Naposledy.
První týden téhle „finanční revoluce“ se nesl ve znamení jeho hrdosti. Kamil se po bytě promenádoval jako páv a zásadně se nezajímal o ceny čisticích prostředků. Pořídil si „prémiový“ diář z koženky neurčitého původu a svědomitě si do něj zapisoval každou svou útratu.
Ve středu dorazil domů s igelitkou přehozenou přes ruku. Uvnitř se tlumeně kutálely dvě plechovky levného piva a balík knedlíčků nejnižší kategorie, kde písmeno na obalu rozhodně neznamenalo maso. Ve stejnou chvíli jsem si já vybalovala nákup z dobrého obchodu: čerstvou pstruhovitou rybu, dokonale zralá avokáda, voňavé sýry a láhev slušného ryzlinku.
Kamil Tichý se objevil ve dveřích kuchyně a opřel se o futra, jako by právě dorazil domů po obzvlášť náročném dni.