Působil jako unavený bojovník, který se právě vrátil z bitvy, jež by si zasloužila aspoň medaili za utrpení. Klára Urbanová mezitím v klidu skládala nákup na kuchyňskou linku: čerstvou pstruhovitou rybu, dokonale měkká avokáda, několik druhů voňavých sýrů, hromádku zeleniny a láhev opravdu slušného ryzlinku. Kamil Tichý stál ve dveřích, opřený o futra, a tvářil se, jako by za sebou měl pochod Saharou, ne cestu z práce.
„Ty sis dneska dala,“ utrousil s křivým úsměvem a bradou ukázal na rybu. „Pak se nediv, že jsme nikdy nic nenašetřili. Všechno rozházíš.“
„Ne my, Kamile. Já,“ opravila ho klidně, zatímco krájela citron na tenké plátky. „Ty máš teď přece úplně jiný cíl. Buduješ si nový společenský status. Mimochodem – už víš, kam si dáš svoje zásoby do lednice? Spodní šuplík na zeleninu je volný. Ideální klima pro tvoje… investice.“
Zafuněl, otevřel mrazák a vytáhl balík knedlíčků. Bez ptaní sáhl po jejím hrnci, napustil vodu a začal hlučně rvát obal.
„Plyn,“ připomněla mu, aniž by se na něj otočila.
„Prosím?“
„Plyn, voda, opotřebení hrnce a kapka jaru. Když už si hrajeme na rozdělený rozpočet, tak důsledně.“
„No tak, Kláro, nebuď tak malicherná,“ mávl rukou tónem velkostatkáře, který shlíží z balkonu na poddané.
„Malichernost je tvoje parketa. Já jen ctím pravidla volného trhu.“
Pokusil se o pobavené uchechtnutí, jenže v tu chvíli ochutnal jeden z knedlíčků přímo z hrnce. Horké těsto se mu přilepilo na patro s takovou vervou, že jeho výraz připomínal mopse, který omylem kousl do citronu.
„Stejně tě to štve jen proto,“ zamumlal s plnou pusou a zoufale se snažil knedlík odlepit od zubů, „že už nemáš přístup k mojí kartě. Ženský vždycky šílí, když přijdou o kontrolu nad penězma.“
V sobotu se u nich objevila Ivana Brňáková. Tchyně byla zvláštní úkaz: ke snaše cítila upřímné sympatie, zato k vlastnímu synovi chovala směs lásky a hlubokého opovržení k jeho lehkomyslnosti. Celý život pracovala jako hlavní účetní ve velkém podniku a čísla pro ni měla větší váhu než lidské výmluvy.
Seděli u stolu nad čajem a zákusky. Kamil seděl naproti a okusoval sušenku – svou vlastní, koupenou ve slevě – a tvářil se jako hrdina domácího odboje, který statečně snáší útlak.
„Mami, představ si,“ spustil žalobně s nadějí, že najde zastání, „Klára už mi schovává i toaleťák! Na záchodě visí role jak smirkový papír, a ona má ve skříňce třívrstvý, broskvově voňavý! To je normální diskriminace!“
Ivana Brňáková položila šálek zpátky na podšálek a zadívala se na syna s pečlivě odměřeným pohledem.
„Kamílku… a když jsi tuhle tvoji ‚diskriminaci‘ zaváděl, čím jsi přemýšlel?“ pronesla klidně. „Tím místem, kam se ten papír používá?“
„Mami! Já se jen snažím šetřit! Chci si koupit auto!“
„Auto?“ zopakovala s takovým údivem, že se jí obočí zvedlo téměř až k ofině.