…až pod ofinu. „Z těch drobných, co si tajně odkládáš před vlastní ženou? Kamílku… ty opravdu škudlíš na toaletním papíru kvůli ojetému vraku? Abys pak mohl machrovat jako král silnic?“
„To je investice!..“ vyhrkl dotčeně.
„Investice!“ skočil jí do řeči Kamil Tichý.
„Skutečnou investicí je Klára Urbanová,“ uťala ho Ivana Brňáková bez milosti. „Ta tě snáší, nemehlo, ve svém bytě. A mimochodem, Klárko, ten dort je naprosto výborný.“
Kamil se natáhl po dalším kousku. Já jsem mu však klidně, ale nekompromisně zastavila ruku nožem na máslo.
„Pět set korun, Kamile. Nebo si vystačíš se suchým kroužkem.“
„Ty to myslíš vážně? Od vlastního manžela? A ještě před tchyní?“
„Tržní podmínky jsou neúprosné, drahý. A pronájem vidličky je dalších padesát.“
Zrudl vztekem, popadl sušenku a s teatrálním prásknutím dveří vyletěl z kuchyně.
„Cholerik,“ poznamenala Ivana Brňáková naprosto klidně. „Celý jeho otec. Ten si taky pořád hromadil svůj ‚kapitál‘, až jsem ho poslala zpátky k mamince s jedním kufrem spodního prádla. Drž se, děvče. Teď přijde fáze: ‚uražený jsem a všem to natřu tím, že budu mrznout‘.“
Za dva týdny tenhle experiment dospěl ke kritickému bodu. Kamil viditelně zhubl, propadly se mu tváře, ale tvrdohlavost mu nedovolila připustit porážku. Chodil v zmačkaném oblečení – prací prášek i aviváž byly totiž moje – voněl laciným deodorantem a díval se na mě pohledem zmláceného psa s ambicemi vlka.
Rozuzlení přišlo v pátek večer. Vracívala jsem se z práce unavená, ale tentokrát spokojená: dostala jsem prémie. Doma mě čekalo „překvapení“ – kytice zvadlých karafiátů a láhev „sovětského“ šampaňského, při jehož pouhém pohledu se mi zvedal žaludek.
Kamil seděl u stolu s výrazem výherce v loterii.
„Kláro, sedni si. Musíme si promluvit o důležité věci. Rozhodl jsem se trochu polevit v úsporném režimu… jsem připraven přispívat do našeho společného rozpočtu,“ dramaticky se odmlčel, „pěti tisíci korunami na jídlo.“
Přejela jsem pohledem jeho triumfální tvář, pak karafiáty ze socialismu a láhev, která slibovala jen pálení žáhy.
„Pět tisíc?“ zopakovala jsem ledově. „To je štědrost nevídaná… Jenže je tu drobný háček.“
Z kabelky jsem vytáhla pečlivě srovnanou složku s vytištěnou tabulkou z Excelu.
„Co to má znamenat?“ znervózněl.
„Tvůj účet, miláčku. Za bydlení: pronájem pokoje v centru – s přihlédnutím k tomu, že neustále okupuješ obývák a kuchyň – 25 tisíc; energie a voda (protože čtyřicetiminutové sprchy máš v oblibě) 5 tisíc; úklidové služby, jelikož uklízím sama, 3 tisíce. Celkem tedy 33 tisíc korun měsíčně. Za poslední dva týdny to dělá 16 500, plus opotřebení spotřebičů…“
Kamil zbledl.
„Ty… ty po mně chceš zaplatit za to, že…“