…protože na opravy by teď bylo potřeba vysypat hromadu peněz. Právě proto ji napadlo, že by nebylo špatné alespoň na půl roku ukládat peníze z pronájmu stranou – čistě jako rezervu pro nečekané události. Ať prostě leží bokem, člověk má hned klidnější spaní, když ví, že existuje finanční polštář. Vysvětlila, že jejich běžné příjmy se teď rozplynou v hypotéce, novém vybavení bytu a dalších výdajích, takže žádná skutečná rezerva zatím nevzniká.
Dalibor se nad tím zamyslel, chvíli mlčel a pak přikývl.
„Asi máš pravdu,“ uznal po krátké pauze. „Nechme ty peníze hromadit. Když se něco stane, budou se hodit.“
Milena se snažila nedat najevo radost, ale v duchu si oddychla. Jeho reakce pro ni byla signálem, že Dalibor ve skutečnosti nemá v úmyslu splácet hypotéku na její úkor. Přesto se rozhodla držet se svého plánu alespoň nějaký čas a pozorně sledovat, jak se bude chovat dál. Čekala, jestli sám přijde s nějakou iniciativou.
Jako by jí někdo shůry chtěl nahrát do karet – zhruba po šesti měsících spoření došlo v pronajímaném bytě k menší pohromě. Sousedi o patro výš měli problém v kuchyni a voda se dostala dolů. Nájemníci poslali fotografie zničené zdi. Milena je ukázala Daliborovi se slovy, že realita je ještě horší, než to na snímcích vypadá. To prý bylo to „nejlepší“, co se dalo vyfotit. Nájemníci se rozhodli odstěhovat, byt byl v tom stavu neobyvatelný a bez oprav se neobešel.
Od té chvíle se historie bytu změnila v sérii absurdních událostí, jedna horší než druhá. Jako by nad ním visela nějaká kletba. Po provizorní opravě se nad nimi nastěhovali hluční lidé a kvůli nim se nájemníci střídali jeden za druhým. Byt často zůstával prázdný a výdělky byly nepravidelné.
Dalibor se do těchto záležitostí nijak nevměšoval a Milena začala nájemné vybírat osobně. Manželovi říkala, že jede zkontrolovat měřidla a vyzvednout složenky od sousedky, které svěřila klíče od schránky. Ano, Dalibor si občas postěžoval, že byt spíš polyká peníze, než aby je vydělával. Dokonce navrhl, že by ho mohli prodat. Milena to ale odmítla s tím, že situace se časem uklidní a že ten byt chtěli původně nechat dceři.
Peníze z pronájmu Milena ukládala u rodičů doma. Musela jim vysvětlit, proč to dělá, ale rodiče její rozhodnutí respektovali – pokud si dcera myslí, že to ještě není důvod k rozvodu, přijali to. Po roce jí sami navrhli, aby peníze uložila na termínovaný vklad. V krabici prý jen ztrácejí hodnotu, zatímco na účtu alespoň část inflace vyrovnají úroky.
Kromě toho, že Milena schraňovala příjmy z pronájmu, začala se výrazně víc věnovat práci a nenápadně postupovala po kariérním žebříčku – bez toho, aby o tom Dalibor věděl. Všechny další peníze opět posílala rodičům. O některých částkách se manželovi zmínila s tím, že přispívá rodičům, jiné převáděla potají.
Snažila se ušetřit každou korunu. Obzvlášť ve chvíli, kdy po nástupu na druhou mateřskou dovolenou začala na Daliborovi pozorovat varovné signály. I on sice kariérně rostl, ale spolu s lepším příjmem se u něj objevilo cosi jako pocit nadřazenosti – role hlavního živitele a pána domu mu očividně začala chutnat. Dokonce si toho všimla i Milenina matka.
„Něco se mi na tvém manželovi nezdá,“ řekla jí jednou otevřeně. „Aby to neskončilo rozvodem. Víš co? Navrhujeme s tátou, že tvoje peníze investujeme do nemovitosti. Na pěkný byt 1+kk by to mělo stačit. Možná si trochu půjčíme, ale pořád je to lepší, než aby ty peníze jen ležely na účtu. Zjišťovali jsme to, tátovi úvěr dají.“
Ten rozhovor proběhl krátce poté, co se Milena vrátila z druhé mateřské do práce. Matka jí hodně pomáhala s vnučkami – mladší vyzvedávala ze školky, když se Milena zdržela v práci, starší už chodila ze školy sama. Naštěstí byla škola hned za rohem.
„Tak do toho pojďme,“ souhlasila Milena. „Lepší, když se jednou ukáže, že jste si vzali hypotéku na byt a splácíte ji vy, než aby se později objevila nějaká podezřele velká částka.“
Chápala, že rodiče mají pravdu. Její manželství opravdu začalo po dvanácti letech praskat ve švech. Do splacení jejich hypotéky zbývaly sotva dva roky, protože Dalibor neměl potřebu splácet ji rychleji. Volné peníze utrácel především za sebe – luxusní auto, značkové oblečení, drahé hodinky a nejnovější elektroniku. Rodinu sice finančně neodbyl, ale když Milena nadhodila koupi levnějšího auta pro sebe, odbyl ji s tím, že ho vlastně nepotřebuje. Stejně prý tráví čas v kolonách a autobusy po vyhrazených pruzích jsou rychlejší.
Čím blíž byl konec splácení hypotéky, tím napjatější atmosféra doma panovala. Někdy měla Milena pocit, že spolu žijí spíš jako spolubydlící. Cítila, že se rodina pomalu řítí ke krachu, i když si to nechtěla připustit. Právě proto se snažila rodičům posílat co nejvíc peněz na splácení jejich nové hypotéky. Ostatně i ten nově koupený byt se pronajímal.
Bouře přišla nečekaně. Na prvomájové svátky odvezla Milena děti k rodičům. Ti si vnučky s radostí vzali, aby si s nimi užili volné dny. Přestože byl svátek, Dalibor odešel brzy ráno. Milena se proto pustila do úklidu dětských pokojů. Probrala oblečení před létem, roztřídila věci, které by se po konci školního roku daly prodat nebo někomu darovat. Obyčejná domácí rutina, nic výjimečného. Jak se říká – nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě.
Připravila si skromnou večeři, protože doma nebyly děti. Na manžela nečekala. Už dávno jedli každý zvlášť.
Pak se ozvalo hlasité bouchnutí dveří. Podle zvuku bylo jasné, že Dalibor nemá zrovna dobrou náladu. Milena věděla, že když takhle vstoupí do bytu, obvykle si najde záminku ke konfliktu. Dnes si přála, aby k žádné hádce nedošlo, ale než stačila cokoli udělat, stál ve dveřích kuchyně.
„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl tvrdě a postavil se přímo proti ní, zatímco seděla u stolu. „Rozvádím se s tebou. Byt i auto jsou napsané na mámu. Takže si sbal svoje krámy a vypadni z mého bytu.“
„Tak to je překvapení,“ vydechla Milena, zaskočená chladným tónem jeho hlasu. Odložila vidličku a odstrčila talíř. „Ani nevím, jestli mám brečet, nebo se smát.“
„Sbal si věci,“ zopakoval podrážděně Dalibor. Zjevně čekal úplně jinou reakci…