Ať ti ta tvoje nová připraví pokoj, a pořádný. Nejlepší, jaký tu je. Paní domu dorazila,“ oznámila Libuše Matoušeková s takovou pýchou, až to řezalo uši.
„Mami, ty tady žádná paní domu nejsi!“ vybuchl Dalibor Sedláček. Hlas se mu třásl vzteky. „Ten byt je můj. Koupil jsem ho za svoje peníze! A zítra jedeš se mnou k notáři a všechno se přepíše zpátky na mě!“ křičel, jako by silou hlasu mohl změnit realitu.
„Na to zapomeň,“ postavila se matka pevně, ruce v bok. „Teď je ten byt můj. Došlo ti to konečně?“
„Tak jedeme hned!“ Dalibor ji popadl za loket a táhl směrem ke dveřím.
Už ji téměř vyvlékl na chodbu, když matka tiše vykřikla, podlomila se jí kolena a její váha mu náhle ztěžkla v rukou.
„Mami, nehraj to…“ procedil skrz zuby, ale v tu chvíli pochopil, že je zle. Bezvládné tělo mu sklouzlo po paži.
Pak šlo všechno rychle a přitom jako v mlze. Sanitka. Policie. A nakonec pohřeb. Nejtvrdší rána však přišla až potom – u notáře. Závěť.
Libuše Matoušeková v ní odkázala veškerý majetek své dceři, Veronice Tkadlecové. Nebyl to ten dokument, kterým se Dalibor kdysi oháněl, když na matku byt přepisoval. Tamten vznikl dřív. O dva roky dřív. Jenže tento nový papír byl sepsán později, v době, kdy už byla splacená polovina hodnoty bytu.
Dalibor šel za sestrou okamžitě. Potřeboval vysvětlení. Jenže Veronika věděla všechno od začátku.
„Ano, máma mi to řekla,“ odpověděla chladně a založila ruce na prsou. „Všechno mi nechá. Jsem sama s dítětem. Ty jsi chlap, ještě si vyděláš.“
„Ale ten byt je můj! Já ho zaplatil! Půjdu k soudu!“
„Klidně,“ ušklíbla se Veronika. „A já zase řeknu, že za máminu smrt můžeš ty.“ Smutek v jejích očích nebyl ani stopový. Naopak – zářila uspokojením. „Navíc by se mohlo provalit, že jsi byt i auto pořídil za zády manželky. To už zavání podvodem. Takže si sbal věci a vypadni z mého bytu. Brzy se sem nastěhujeme. Je mnohem lepší než tahle díra.“ Klepla prstem na komodu. „A klíčky od auta tu nech.“
Dalibor zatnul pěsti, ale vztek vystřídala bezmoc. Věděl, že teď nemá v ruce nic.
Ještě ten týden zašel za právníkem. Odpověď byla jasná a nemilosrdná. Sestra měla v mnohém pravdu. Jakmile by se případ dostal k soudu, mohly by se otevřít otázky, které by mu uškodily mnohem víc. To, že jeho bývalá žena tehdy odešla bez boje, neznamenalo, že by se nemohla ozvat později. Stačilo jediné neopatrné hnutí a celé hnízdo by se rozvířilo.
Ztráta bytu pochopitelně rozložila i jeho nový vztah. Kdo by chtěl budovat budoucnost s mužem po čtyřicítce, který ze dne na den přišel o střechu nad hlavou?
Milena Procházková o tom všem neměla tušení. Ani neměla kdy se zajímat. Práce, dvě děti, hypotéka. Každý den jel na doraz. Naštěstí mohla počítat s pomocí své maminky, která občas pohlídala holky. I proto si pořídila nový byt blíž k rodičům.
Když se pozdě večer ozval zvonek, překvapilo ji to. Dcery už spaly a ona ladila prezentaci na důležitou poradu, která mohla ovlivnit její další kariéru. S nevolí vstala a otevřela.
Na prahu stál Dalibor. Vedle něj velký kufr.
„Mileno… udělal jsem obrovskou chybu,“ spustil. „Chyběly mi holky. Chyběla jsi mi ty. Člověk musí přijít o všechno, aby pochopil, co měl. Bez vás je mi hrozně. Pustíš mě dál? Tady na chodbě se to řešit nedá.“
Zavrtěla hlavou a zatarasila vchod.
„Ty jsi přišel rovnou s kufrem?“ kývla k němu.
„Ano,“ řekl nejistě. „Chtěl jsem, abys viděla, že to myslím vážně.“
„Nemyslíš, že kdybys to myslel vážně, přišel bys za bílého dne? A pozval mě i děti zpátky domů? Do našeho bytu?“ pozorovala ho pozorně. Něco jí nesedělo. „Tak proč jsi tady teď večer a s kufrem?“
„Vždyť bydlíte tady. Holky tu chodí do školy,“ odpověděl, i když jeho hlas zněl naučeně.
„Tenhle rozhovor si zaslouží jiný čas,“ řekla klidně. „Potřebuju si to promyslet a mluvit o tom s dětmi. Je pozdě. Domluvíme se na jiném dni.“
„Já ale přišel natrvalo,“ vyhrkl.
„A já tě nezvala,“ odpověděla bez emocí. „Myslel sis, že všechno smažu? Dcery jsi od vyhazovu ani nekontaktoval. Už se na tebe ani neptají. Nechme to na jindy.“ Zavřela dveře.
Dalibor chvíli stál na chodbě. Přemýšlel, jestli zazvonit znovu. Ale neměl kam jít.
Milena se vrátila k notebooku, soustředit se ale nedokázala. Něco ji nutilo pátrat. Otevřela sociální sítě. Dalibor je nepoužíval, ale jeho sestra ano. Stačilo pár příspěvků a všechno do sebe zapadlo. Známý výhled z okna, jiný nábytek, ale nezaměnitelný. A popisek: „Poslední dárek od milované maminky.“ Na fotce Veronika Tkadlecová.
Takže bezdomovec hledal cestu zpátky. To ale Milena neplánovala. Bez dalšího vysvětlování mu přeposlala fotku sestry z jejich bytu a jeho číslo zablokovala. Cizí problémy si na krk věšet nechtěla.
A Dalibor? Začínat znovu bez vlastního bydlení se ukázalo být v jeho věku nesmírně těžké. Úspory žádné, nájem, alimenty a staré návyky utrácet. Věřil matce, protože se bál, že ho o všechno připraví manželka. Nakonec ho ale přelstil někdo jiný. A nejvíc sám sebe. Co bude dál, netušil.