Celý víkend se Renata Červenýová trápila s bolestí zubu. Samozřejmě mohla sednout do auta a dojet s akutní bolestí na pohotovostní stomatologii, která fungovala nonstop. Jenže ona už přes dvacet let svěřovala své zuby výhradně Bronislavu Matouškovi a důvěřovala jen jeho rukám i úsudku.
V pondělí hned po ránu se proto rozjela přímo k němu do ordinace. V čekárně jí oznámili, že si bude muset chvíli počkat, protože v křesle právě sedí starší pacientka. Dveře ordinace zůstaly pootevřené a do chodby doléhaly útržky rozhovoru.
„Ach, pane doktore, nešlo by to udělat trochu levněji?“
„Jitko Kratochvílová, v tom případě by byl výsledek výrazně horší a to bych vám opravdu nedoporučoval. Uděláme to takhle – nezaplatíte hned všechno. Jste moje dlouholetá pacientka a navíc vám dám slevu.“
„Jenže my s Dobroslavem Sedláčkem máme důchody opravdu skromné. A ještě pomáháme synovi… Když mě začaly bolet zuby, zhubla jsem snad o deset tisíc!“
„Tisíc? Snad kilo, ne?“
„Ano, ano, spletla jsem se, hlava už mi moc neslouží. Budeme se snažit, jsme hodně spořiví…“
Další slova už Renata nezachytila. Přesto jí byl hlas i vyslovená jména povědomá, i když si v tu chvíli nedokázala vybavit proč.
Za okamžik žena vyšla z ordinace a unaveně si povzdechla. U věšáku si oblékala kabát, který na její hubené postavě visel téměř beztvarě.
„Dovolte, pomohu vám,“ nabídla se Renata, vzala kabát a pomohla jí navléknout druhý rukáv. Jejich pohledy se setkaly – úzká tvář, vybledlé modré oči, v nichž byla patrná stařecká křehkost a důvěřivost.
„Děkuji vám, jste moc hodná,“ pronesla žena vřele a pomalu se vydala ke dveřím.
Byla to její bývalá tchyně. Renata ji poznala okamžitě.
Právě ona ji kdysi seznámila s Bronislavem Matouškem.
Renata si v té chvíli uvědomila, že Jitka Kratochvílová ji nepoznala, což nebylo nijak překvapivé – uplynulo přece více než dvacet let, během nichž se jejich cesty zcela rozešly a vzpomínky se rozplynuly v čase.