Uplynulo od té doby už mnoho let. Renata Červenýová se za Radka Smutného provdala hned v prvním ročníku na vysoké. Byli do sebe tak bezhlavě zamilovaní, že žádné domluvy rodičů, aby se svatbou počkali až po škole, neměly sebemenší šanci. Nakonec jen slíbili, že s dětmi zatím vyčkají – ostatně kam by je také přivedli, když byli plně odkázaní na podporu rodičů?
Radek si zkoušel přivydělat vykládáním vagonů, jenže si při tom nešťastně poranil záda a musel s prací skončit. Renata si našla drobný přivýdělek v lékárně, kde celé hodiny myla laboratorní sklo. Nebylo to mnoho, ale aspoň něco k jejich studentským stipendiím.
Trápil ji stud. Připadala si provinile, že Jitka Kratochvílová s Dobroslavem Sedláčkem musejí živit nejen vlastního syna, ale i ji, cizí holku, která se jim takřka nastěhovala do domu. Její rodiče jí občas přivezli z vesnice pytel brambor a sklenice s kompoty či nakládanou zeleninou. Přesto Renata ze svého skromného výdělku nikdy nezapomněla koupit tchyni a tchánovi aspoň malou pozornost k svátkům.
Bydlet u nich jí bylo nesmírně nepříjemné. Připadala si jako přítěž, jako někdo, kdo jen bere. Často jedla málo, nebyla zvyklá žít „u cizích“. Zároveň si však neuměla představit jediný den bez Radka. Bez něj pro ni všechno ztrácelo barvy a život jako by se zastavil.
Jednoho dne si ji Jitka Kratochvílová zavolala stranou.
„Renato, pojď si sednout, musíme si promluvit,“ řekla klidně. „Proč se tu pořád plížíš, jako bys byla neviditelná? Nezlobíš se na nás kvůli něčemu?“
„Ne, vůbec ne,“ vyhrkla Renata rozpačitě. „Já jsem vám oběma strašně vděčná.“
„A za co děkuješ, děvče?“ usmála se žena. „Jsi slušná a hodná. To my máme děkovat tobě, že sis vzala našeho Radka. Třeba z něj s tebou něco bude. Však se podívej, konečně se začal učit a má stipendium.“
„Radek je skvělý,“ bránila manžela Renata, ale Jitka se náhle zasmála, pevně ji objala a dodala: „Ty jsi ale nějaká vychrtlá. Proč skoro nejíš? Pamatuj si, že tohle už je i tvůj domov, když si tě Radek vybral.“