Domluva nakonec zněla jasně: zaplatí to Renata, ale Jitce Kratochvílové se o tom nemá ani naznačit. Bronislav Matoušek se sice nejprve zarazil překvapením, přesto po krátkém váhání souhlasil.
Renata sama přesně nevěděla, odkud se to rozhodnutí vzalo. Prostě cítila potřebu aspoň drobným gestem ulehčit život té tiché, hubené ženě, která jí nikdy nebyla úplně cizí. Kdysi dávno stála při ní, když to Renata potřebovala. Teď jí to chtěla alespoň symbolicky vrátit. Vždyť Jitka už byla křehká, sešlá věkem, a zasloužila si trochu úlevy.
Navíc nebyla sama. Po jejím boku stárnul Dobroslav Sedláček a to Renatu hřálo u srdce. Některé věci tedy přece jen měly dobrý konec.
Na Radka Smutného se jí ale vzpomínat nechtělo. Patřil do jiné kapitoly, uzavřené a vzdálené, jako by ani nebyla součástí jejího dnešního života.
O nějaký čas později se jí Bronislav svěřil, jak Jitka zářila radostí, když zjistila, jak pohodlné a pěkné protézy dostala – a navíc za tak nízkou cenu. Renatu to potěšilo možná víc, než čekala. Vnímala to jako tiché vrácení dobra, které kdysi sama přijala jako mladá a nejistá žena. Teď ať je i Jitce aspoň trochu světleji, protože právě teď to potřebovala nejvíc.
Jednoho večera přišel domů její manžel Roman Švec celý rozrušený.
„Renčo, představ si, volal mi Zdeněk Krejčí. Pamatuješ si ho?“
„Jasně, pomáhal jsi mu tehdy s prací, když se mu narodila dcera. Co je s ním?“
„Má se skvěle. Pracuje teď v naší centrále, dostal se vysoko a láká mě k sobě. Úplně jiná liga práce… a plat skoro dvojnásobný!“
Renata ho objala a v duchu se pousmála. Tolikrát slyšela, že dobro se nevrací. Ona však věděla své. Funguje to – ale jen tehdy, když člověk pomáhá upřímně, bez výpočtů a z celého srdce. Právě tehdy se ten pomyslný bumerang opravdu vrací.