Milena Procházková si uvědomila, že Dalibor čekal úplně jiný výjev. Předpokládal slzy, hysterii, prosebné řeči a ponížení. Jenže nic z toho nepřišlo.
„Ty to myslíš vážně?“ zvedla k němu konečně oči a její hlas byl chladný, unavený. „Děti chodí do školy a do školky. Chceš snad, abych měsíc před koncem školního roku vytáhla dceru ze školy v době, kdy má testy a uzávěrky? Nebo si myslíš, že je normální ji denně tahat přes celé město?“ mluvila rychle, ale kontrolovaně. „Dobře, řekněme, že už mě nemůžeš vystát. Ale aspoň na chvíli ses dokázal zamyslet nad tím, co to udělá s holkami?“
Náhle prudce vstala, popadla téměř prázdný talíř a přešla ke dřezu. Nádobí do něj odhodila tak silně, až to kovově zazvonilo. „Vy chlapi jste všichni stejní,“ procedila skrz zuby. „Jednou se oháníte tím, jak děti milujete, a vzápětí jim klidně rozmetáte život, jen proto, že se vám něco znelíbí.“ Otočila se k němu, oči jí hořely. „A co ony? Čím se vám provinily? Proč mají nést následky vašich rozhodnutí?“ Opřela se dlaněmi o okraj linky a sklopila hlavu. „Čím jsem si tohle zasloužila já… a moje holky?“
„Děti můžou zůstat se mnou. Jsem jejich otec,“ vyklouzlo z Dalibora náhle, jako by ho ta věta samotného překvapila.
Milena na něj chvíli nevěřícně hleděla a pak se krátce, hořce zasmála. „Ty si děláš legraci? Kdo by ti je asi svěřil? Nemáš nic. Všechno jsi přepsal na matku. Ale tohle ne. Děti zůstanou se mnou. Mám sice jen malý byt, ale je můj. Zavolám tátovi a společně si odvezeme naše věci.“ Zadívala se mu přímo do očí. „Jsi úplně jiný člověk než dřív. A je mi to líto. Nechci po tobě peníze ani majetek. Chci jen klid a konec tohohle všeho. Jsem strašně unavená.“ Pohledem znovu sklouzla k talíři ve dřezu. „Jdi se projít. Dej mi prostor si sbalit. Jinak tu za chvíli uděláme scénu, za kterou se oba budeme stydět.“
„Máma měla pravdu. Nikdy jsi mě nemilovala,“ vyhrkl Dalibor. Bylo to poprvé, co do jejich vztahu vtáhl svou matku, která podle Mileny v jejich životě prakticky neexistovala. „Šlo ti jen o moje peníze a byt.“
„Nechci od tebe vůbec nic,“ odpověděla klidně. „Jen ticho a trochu důstojnosti. Buď tak laskavý a odejdi. Nic z tvých věcí si nevezmu.“
„Jsi nenormální,“ procedil Dalibor, otočil se na patě a vyletěl z kuchyně. Vchodové dveře za sebou zabouchl tak silně, až Milena sebou trhla.
Teprve tehdy se zlomila. Slzy jí začaly stékat po tvářích a dopadaly do dřezu. Stála tam dlouhé minuty a nechala bolest konečně odejít. Všechno, co v sobě dusila celé roky, odplouvalo s každou další kapkou. Když pláč ustal, zhluboka se nadechla, otřela si obličej a začala balit.
Květen byl vyčerpávající. Ráno vozila dcery do školky a školy, přes den pomáhala babička, večer si mladší vyzvedávala sama. V práci jí vyšli vstříc, nikdo jí situaci neztěžoval. Samotný rozvod proběhl překvapivě rychle – nebylo co dělit. O majetek se nehádali, o děti také ne. Holky to nesly těžce, nerozuměly tomu, proč se jejich svět rozpadl, i když ta starší už tušila, že časté hádky nebyly jen tak.
Na léto pronajala Milena domek za městem, aby měly její máma i děti klid a prostor. Sama mezitím řešila další zásadní věc – bydlení. U rodičů se žít dá, ale ne dlouhodobě. Nakonec se rozhodla: prodá, koupí, vyřeší hypotéku. Nebylo to jednoduché, ale do srpna měla hotovo a dívky se z prázdnin vracely už do nového bytu.
Výživné chodilo pravidelně, posílala ho firma, kde Dalibor pracoval. On sám se neozýval. Jedna ze maminek ze školy jí napsala, že v jeho bytě se objevila nová žena – mladá, nápadná, sebevědomá. Bodlo to, ale Milena s tím počítala.
Čas plynul. Život se pomalu usazoval. Práce, děti, každodenní starosti. O to, jak žije její bývalý muž, se nezajímala. O tom, co následovalo, se dozvěděla až ve chvíli, kdy události dospěly k nečekanému vyvrcholení – a to vše mělo kořeny už v okamžiku, kdy byla kdysi zakoupena ona osudová nemovitost.
Jakmile byly rozvodové papíry hotové, Dalibor nastěhoval do bytu milenku Renatu Řezníkovou. Ta se rozhodla vymazat všechny stopy po Mileně a rozjela velkolepou rekonstrukci bez ohledu na náklady. Tajné úspory mizely rychle. Ale to hlavní přišlo až poté, co byl byt hotový.
Jednoho dne zazvonila u dveří Libuše Matoušeková. Žena, která se tam během manželství syna objevila sotva párkrát do roka, obvykle o svátcích. Vnučky ji nezajímaly, žila životem dítěte své dcery Veroniky Tkadlecové. Tentokrát však nepřišla jen na návštěvu. Vlekla s sebou velký kufr a přeplněnou kostkovanou tašku.
„Mami… co to má znamenat?“ zíral Dalibor na zavazadla.
„Moje věci. Přijela jsem bydlet do svého bytu,“ oznámila hrdě.
„Tohle je můj byt! Já ho koupil,“ vyjel na ni. „Měli jsme dohodu. Slibovala jsi mi…“
„Slibovala jsem, že zařídím, aby byt nepřipadl tvojí vychytralé ženě. Sotva ses rozvedl, už sis nastěhoval ještě horší zlatokopku,“ ušklíbla se. „Takže tady budu bydlet já a dohlížet, aby si nic nepřivlastnila. A taky ji trochu vychovám. Jestli ta tvoje bývalá aspoň něco uměla, dnešní holky neumějí ani pořádně vařit.“
„Mami, Renata vařit umí,“ křičel Dalibor.
„Nezajímá mě to. Zůstávám tady.“
„Máš přece vlastní byt!“
„Tam teď bydlí Veronika se snoubencem. Buď rád. I když… jim by se tady žilo lépe. Takže tady budu já.“
„Ne! Nebudeš! Je to moje! Já za to platil! Dám tě k soudu!“
„Jen to zkus,“ ušklíbla se jedovatě. „A tvoje bývalá ti sebere půlku. Mně stačí jeden pokoj.“