Z trouby se linula hřejivá vůně jablečného koláče a zaplňovala celý byt. Tereza Krejčíová se s lehkostí pohybovala po kuchyni, naladěná neobyčejně optimisticky. V práci si vyřídila volno navíc, aby mohla dát domácnost do pořádku, uvařit vydatnou večeři a konečně si dovolit trochu klidu jen pro sebe. Už dlouho se jí nestalo, aby se mohla bez spěchu věnovat běžným domácím činnostem, a překvapilo ji, že jí vlastně chyběly. Všechno kolem se lesklo čistotou a ten pohled jí zvedal náladu ještě víc. Přála si jediné – aby se její muž vrátil co nejdřív. Věděla ale, že má práce nad hlavu; bude ráda, když dorazí alespoň včas.
Ještě jednou se zkontrolovala v zrcadle, spokojeně se usmála nad tím, jak jí to sluší, a usadila se do křesla s rozevřenou knihou. Jak dlouho si už nedopřála tak obyčejný luxus, jako je klidné čtení bez vyrušení!
Když v zámku cvakl klíč, Tereze se rozzářila tvář. Konečně dorazil. Rychle si uhladila šaty a vyšla mu naproti. Ondřej Válek jí s úsměvem podal náruč voňavých růží a jemně ji políbil na tvář.
Pět let společného života uběhlo tak rychle, až se tomu nechtělo věřit. Ani na okamžik nelitovali, že se dali dohromady; vážili si jeden druhého a každou společnou chvíli brali jako dar. Velké hádky se jim vyhýbaly a známí jim jejich vztah tiše záviděli. Jediným stínem zůstávala nepřítomnost dětského smíchu. Zpočátku to byla Tereza, kdo mateřství odkládal, přesvědčený, že není kam spěchat a je potřeba nejprve pevně stát na nohou. Jenže čas plynul a později už se ukázalo, že to není tak jednoduché, jak si kdysi představovali.