Myšlenky na návštěvu lékařů a případnou léčbu se jim už několikrát mihly hlavou, jenže pokaždé zůstalo jen u úvah. Vždycky se našlo něco naléhavějšího, co jejich odhodlání odsunulo stranou.
„Co se s tebou děje, proč jsi tak zamlklá?“ zeptal se Ondřej Válek a lehce ji objal kolem ramen.
„Ale nic, opravdu. Jdi se převléknout, já zatím dám kytku do vázy a připravím večeři,“ odpověděla klidně, i když v ní hlodaly pochybnosti.
Ten den se nijak nelišil od ostatních. Přesto Tereza Krejčíová věděla, že k radosti muže není potřeba žádná výjimečná událost, stačila blízkost a drobné pozornosti.
Ondřej zmizel v koupelně a ona se pustila do chystání stolu. Rozhodla se zahnat splín. Možná jim osud dítě zatím nepřál proto, že oba příliš uvízli v pracovním kolotoči. Teď se však situace změnila – Tereza získala vysněné povýšení. Méně dřiny, vyšší plat. Naplňovalo ji to nadějí a byla připravená klidně změnit celý život, pokud by to mělo otevřít cestu k rodině, po které toužila.
Zamyšlení přerušilo zvonění u dveří. Protože Ondřej byl stále v koupelně, spěchala otevřít sama. Ve dveřích stála Libuše Jelínková, tchyně, s výrazem, který nevěstil nic dobrého – jako by si s sebou přinesla bouři.
„To jsem vás tu nečekala. Pojďte dál, právě chystáme večeři,“ pronesla Tereza zdvořile, ačkoli si v duchu přála klidný večer jen ve dvou.
„Taková hostina! Dokonce i kraba jste vařili. Peníze vám asi přebývají, co?“ rozčilovala se Libuše Jelínková, sotva vkročila do kuchyně.
Tereza se pokusila usmát, ale dobrá nálada byla pryč. Věděla své – když tchyně přišla v tomto rozpoložení, výčitky na sebe nenechají dlouho čekat.
Vtom vyšel Ondřej z koupelny a překvapeně se zarazil, když matku uviděl. Ještě nedávno spolu telefonovali a tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k napjatému večeru.