Libuše Jelínková ještě před chvílí nadšeně líčila, jak si narozeniny představuje, teď však z její tváře sálala čistá zloba.
„Co se to tady vlastně děje?“ prolomil ticho Ondřej.
„Vidím, že se vám daří náramně,“ utrousila jedovatě. „Taková večeře něco stojí. Copak je dneska za slavnost?“ její hlas postupně sílil.
Vzduch v kuchyni zhoustl. Ondřej s Terezou si vyměnili krátký, nervózní pohled.
„Jak to souvisí s penězi, mami?“ ozval se Ondřej klidněji, než se cítil. „Pracujeme, vyděláváme si a sami rozhodujeme, za co utratíme.“
„Aha, tak takhle!“ vybuchla. „A co sliby? Pamatuješ, jak jsme sotva vycházeli? Přísahal jsi, že nenecháš vlastní matku dožít v rozpadající se barabizně. To už jsi pustil z hlavy?“
Tereza sebou trhla. Netušila, kam tím Libuše míří, ale měla pocit, jako by je někdo nachytal při něčem nepěkném.
Pak přišla rána naplno.
„Vilu u moře si pořídíte a na mě zapomenete?!“ vykřikla Libuše Jelínková tak hlasitě, že to muselo být slyšet i za zdmi bytu.
Terezu polilo horko. „Dům u moře? Kdo vám tohle řekl?“ vydechla zmateně.
„Na tom nesejde,“ mávla rukou tchyně. „Já znám vaše triky. Myslíte jen na sebe. O mně vám nejde. Bůh vám to spočítá.“
S těmi slovy práskla dveřmi. Tereza se pomalu sesunula na židli, poslední zbytky dobré nálady byly pryč.
Ondřej v sobě dusil vztek. Rozhodl se, že se omlouvat nebude – ustoupit by znamenalo otevřít dveře dalším scénám. Když se pak blížily Libušiny narozeniny, bylo jasné, že tentokrát se věci nevyvinou zrovna klidně.