Část 1
„Jindřichu, máš návštěvu!“ zavolala Kateřina Malířová směrem do bytu, když se v sobotu dopoledne rozezněl zvonek u dveří.
Teprve před pár minutami se posadila ke kuchyňskému stolu, kde si pečlivě rozložila sešity svých osmáků. Čekalo ji opravování písemek, které se kupily rychleji, než je stíhala hodnotit. Neděle měla padnout na dokončení, protože v pondělí musela odevzdat přehled o prospěchu celé třídy. Vedle už zkontrolovaných prací ležela další hromádka – na pohled stejně vysoká jako před hodinou, což v ní vyvolávalo tichou frustraci.
Zvonek zazvonil znovu, tentokrát důrazněji. Kateřina si povzdechla, odložila červené pero a vstala. U dveří ji čekala Jaroslava Petříčeková, její tchyně, vedle ní dcera Simona Pražáková s manželem Vítkem Pavlíčkem a jejich patnáctiletá dcera Tereza Šimonová.
„Tak jsme tady!“ zvolala Jaroslava Petříčeková s úsměvem, který působil až příliš samozřejmě. „Jeli jsme kolem a řekli jsme si, že se stavíme na oběd.“
Kateřina beze slova ustoupila stranou a nechala je projít do bytu. V duchu si zopakovala známou frázi „jeli jsme kolem“. Slyšela ji už nesčetněkrát za pět let manželství. Rodina jejího muže nikdy nepovažovala za nutné dát vědět dopředu – zvlášť když šlo o čas oběda.
„Jindřich je ve sprše,“ oznámila klidně, když se všichni shromáždili v předsíni. „Posaďte se v obýváku, za chvíli přijde.“
„A copak dneska vaříš, Kateřinko?“ zajímala se Jaroslava Petříčeková, zatímco si sundávala kabát. „Doufám, že něco dobrého, máme hlad jako vlci.“
Kateřina se na okamžik nadechla, pomalu napočítala do tří a vydechla.
„Vařit dnes nebudu,“ řekla klidným, vyrovnaným hlasem. „Mohu vám maximálně nabídnout vodu.“
V předsíni se rozhostilo tíživé ticho. Jaroslava Petříčeková zůstala stát s pootevřenými ústy. Simona Pražáková několikrát zamrkala, jako by si nebyla jistá, zda slyšela správně. Vítek Pavlíček náhle věnoval až přehnanou pozornost vzoru na tapetě a Tereza si rychle zakryla úsměv mobilem.
Z koupelny vyšel Jindřich Horák a ručníkem si utíral vlasy.
„Mami? Simono?“ zaradoval se, ale okamžitě postřehl napětí ve vzduchu. „Děje se něco?“
„Ano,“ odpověděla jeho matka ledovým tónem. „Tvoje žena nás odmítla pohostit. Prý nám může nabídnout jen vodu.“
Jindřich se zmateně podíval na Kateřinu.
„Káťo, co to má znamenat? Přece přišla rodina.“
„Bez ohlášení,“ odpověděla věcně. „Už potřetí tento měsíc. Pracuji, nestíhám a opravdu nemám čas vařit pro návštěvu, se kterou jsem nepočítala.“
„Ale vždyť mají hlad!“ vyhrkl Jindřich podrážděně.
„Cestou je spousta restaurací,“ pokrčila rameny. „Nebo stačilo zavolat dopředu.“
„Tak takhle se tady zachází s příbuznými,“ zasyčela Jaroslava Petříčeková směrem k dceři. „Simono, ty bys tohle nikdy neudělala.“
—
Část 2
„Mami, prosím, nezačínej,“ ozval se nečekaně Jindřich. „Možná měla pravdu, že jste mohli zavolat.“
Jaroslava Petříčeková se na něj podívala, jako by jí zasadil ránu.
„Takže teď si mám domlouvat schůzku se svým vlastním synem?“ hlas se jí chvěl uražením. „Odcházíme. Nebudeme vám překážet ve vaší… vytížené existenci.“
„Počkejte,“ zkusil ji Jindřich zastavit, ale už mířila ke dveřím a Simona ji následovala. Vítek s Terezou si vyměnili pohled a mlčky se přidali.
Jakmile se dveře zabouchly, byt zaplnilo dusivé ticho.
„Tak jsi spokojená?“ obořil se Jindřich na Kateřinu se založenýma rukama.
„Ne,“ odpověděla klidně. „Jsem unavená. Nehodlám být nonstop jídelnou pro tvou rodinu. Přijdou kdykoli a čekají, že všechno zahodím a poběžím k plotně.“
„Chtěli nás jen vidět!“ zvýšil hlas.
„Chtěli se najíst,“ odvětila bez zaváhání. „A proč bych to měla být vždycky já? Proč ne ty?“
„Protože jsi žena!“ vyletělo z něj, než se stihl zarazit.
Kateřina se hořce pousmála.
„Takže je to jasné. Pro vás jsem jen služebnictvo. Kuchařka, uklízečka, servírka.“
„Tak jsem to nemyslel,“ zamumlal.
„Ale řekl jsi to,“ vrátila se ke stolu se sešity. „Jsem učitelka matematiky. Mám svou práci a povinnosti. A nemám povinnost všeho nechat pokaždé, když si tvoje matka usmyslí přijít na oběd.“
Jindřich chvíli mlčel, pak popadl bundu.
„Jedu k mámě. Musím ji uklidnit po tvojí… scéně.“
„Samozřejmě,“ přikývla Kateřina, aniž zvedla hlavu. „A nezapomeň se jí omluvit za mé chování.“
Dveře se zavřely tak prudce, až se zachvěla skla v oknech.
Jindřich se nevrátil ani večer, ani následující den. V pondělí ráno, když se Kateřina chystala do školy, zazvonil telefon. Volala Gabriela Vysokýová, kolegyně.
„Káťo, jsi v pořádku?“ ptala se znepokojeně.
„Ano… proč?“
„Ředitelce volala nějaká žena. Tvrdila, že jsi špatná manželka a neměla bys pracovat s dětmi. Prý jsi vyhodila manželovy příbuzné hladové a bez vody.“
Kateřina se posadila.
„To byla moje tchyně,“ řekla tiše. „Vysvětlím to.“
„Neboj,“ uklidnila ji Gabriela. „Eva Tesařová říkala, že soukromé spory zaměstnanců ji nezajímají, pokud neovlivňují práci. Jen tě chtěla varovat.“
Po vyučování šla Kateřina domů pomalu, s hlavou plnou myšlenek. Jindřich celý víkend nebral telefon. Opravdu se může pětileté manželství rozpadnout kvůli jednomu odmítnutému obědu?
—
Část 3
Byt ji přivítal tichem a prázdnem. Zkontrolovala mobil – žádná zpráva. Zkusila mu znovu zavolat, ale ozvala se jen hlasová schránka. Aby zahnala neklid, pustila se do přebírání kuchyňských skříněk, které už dlouho odkládala.
Vtom se ozval zvonek. Kateřině se prudce rozbušilo srdce…