Kateřinou na okamžik probleskla naděje, že se Jindřich přece jen vrátil. Když ale otevřela dveře, stála tam drobná postarší žena z vedlejšího bytu – Ladislava Bílýová.
„Kateřinko, je u vás všechno v pořádku?“ zeptala se opatrně a zkoumavě si ji prohlížela. „V sobotu jsem totiž viděla, jak váš Jindřich odchází s kufrem. Nezlobte se, že se ptám… nepohádali jste se?“
Kateřina se nadechla a nasadila zdvořilý tón. „Ale ne, paní Bílýová. Jen takové menší nedorozumění, nic vážného.“
„Kvůli tchyni, že?“ pronesla sousedka překvapivě přímo a hned dodala, když uviděla Kateřinin udivený výraz: „Viděla jsem tu stát její auto. Všímám si, že k vám jezdí často.“
„To máte pravdu,“ povzdechla si Kateřina. „Docela pravidelně.“
„A většinou bez ohlášení, viďte? Aby člověk neměl šanci se připravit,“ pokračovala Ladislava chápavě. „A pak se kritizuje oběd, prach na poličkách, špatně složené ručníky…“
Kateřina na ni zůstala nevěřícně hledět. „Jak to víte…?“
„Protože jsem měla úplně stejnou tchyni,“ pousmála se sousedka s nádechem nostalgie. „Jen tehdy byly jiné časy. Třicet let jsem to vydržela, než můj Ctibor…“ na chvíli se odmlčela, „…než odešel navždy. Vy jste ale statečná, že jste se ozvala hned.“
„A… odcházel váš muž taky k mamince?“ zeptala se Kateřina tiše, s jiskřičkou naděje.
„Samozřejmě,“ zasmála se Ladislava. „Za náš život hned třikrát. Ale pokaždé se vrátil. Kam by taky šel? Hlavní je nepolevit. Hranice se musejí nastavit hned na začátku, jinak je pozdě.“
Když se za sousedkou zavřely dveře, Kateřina pocítila úlevu. Nebyla jediná, kdo se odvážil postavit rodinným zvyklostem, které dusily víc než pomáhaly.
V úterý večer se zvonek ozval znovu. Tentokrát stál za dveřmi Jindřich. Vypadal unaveně, neupraveně, jako by několik nocí pořádně nespal.
„Přišel jsem si pro věci,“ pronesl bez pozdravu a vešel dovnitř. „Zatím budu bydlet u mámy.“
„To myslíš vážně?“ Kateřina zalapala po dechu. „Kvůli tomu, že jsem jednou neuvařila oběd tvým příbuzným?“
„Nejde o oběd,“ odsekl a začal vytahovat oblečení ze skříně. „Urazila jsi mou rodinu. Máma říká, že si jich nevážíš a že pohrdáš našimi zvyky.“
„Tvoje máma?“ skočila mu do řeči Kateřina. „Jindřichu, jsi dospělý chlap. Opravdu nevidíš, jak tě ovládá?“
„Tak o mé matce nemluv!“ vybuchl. „Vždycky mi chtěla jen dobro!“
„Dobro?“ ozvala se tiše. „A ten telefonát mému řediteli byl taky pro moje dobro?“
Jindřich ztuhl. „Jaký telefonát?“
„Tvoje matka volala do školy. Pomlouvala mě a snažila se mě připravit o práci,“ řekla klidně, ale pevně.
„To není možné,“ zamumlal zmateně. „To by ona nikdy…“
„Zeptej se jí,“ pokrčila Kateřina rameny. „Jen nečekej, že se přizná.“
V tom okamžiku zazvonil zvonek potřetí. Kateřina otevřela a před ní stál vysoký prošedivělý muž kolem šedesátky.
„Dobrý večer,“ pronesl klidně. „Hledám Jindřicha Horáka. Je to tady?“
„Tati?“ vykoukl Jindřich z ložnice a nevěřil vlastním očím. „Co tu děláš?“
„Přijel jsem se podívat, jaký zmatek tu tvoje matka způsobila,“ odpověděl muž vyrovnaně. „Mohu dál?“
Kateřina ustoupila stranou. Otce svého muže viděla poprvé. Věděla jen, že se rodiče rozvedli, když bylo Jindřichovi dvanáct, a že Jaromír Hájek od té doby žil v jiném městě.
„Jaromír,“ představil se a podal Kateřině ruku. „Omlouvám se za neohlášenou návštěvu, ale zdá se, že u nás je to rodinný zvyk.“
V očích mu zajiskřilo a Kateřina se neubránila úsměvu.
„Jak ses dozvěděl, co se děje?“ zeptal se Jindřich stále ohromeně.
„Volala Simona Pražáková,“ vysvětlil Jaromír. „Říkala, že se tu odehrává rodinné drama a že tě máma jede zachraňovat před ‚zlou manželkou‘. Chtěl jsem si udělat vlastní obrázek.“
„A přijel jsi kvůli tomu z jiného města?“ pochyboval Jindřich.
„Už rok jsem zpátky,“ odpověděl klidně. „Pracuju jako konzultant ve stavební firmě. Jen jsem nechtěl zasahovat do tvého života. Čekal jsem, až se ozveš sám.“
Usadili se v obýváku. Jaromír se rozhlédl kolem sebe.
„Máte to tu hezké. Příjemné,“ poznamenal. „Tak povídejte, co se stalo.“
Kateřina i Jindřich začali mluvit současně, pak se zarazili.
„Pěkně popořadě,“ navrhl Jaromír. „Kateřino, začněte vy.“
Vyprávěla o nečekaných návštěvách, o tom, že přicházely vždy v době oběda, o samozřejmém očekávání plného stolu navzdory její práci. O výčitkách, neustálém poučování a kritice. A také o dni, kdy už to prostě nezvládla a odmítla vařit.
„Teď ty,“ obrátil se Jaromír k synovi.
„Máma tvrdí, že Kateřina nerespektuje naši rodinu,“ řekl Jindřich. „Že je špatná hospodyně a nestará se o manžela. A že pokud se neomluví, měli bychom se rozejít.“
Jaromír si těžce povzdechl. „A ty ses samozřejmě postavil na její stranu,“ konstatoval. „Jako vždy.“
„Co jsem měl dělat?“ ohradil se Jindřich. „Urazila mámu!“
„Neurazila,“ namítl klidně otec. „Jen odmítla splnit požadavek, který považovala za nespravedlivý. To je rozdíl.“
Odmlčel se a pokračoval: „Nepřijde ti zvláštní, že tvoje matka volá do práce tvé ženy? Že tě proti ní poštvává a žádá rozvod kvůli jednomu obědu?“
Jindřich mlčel a díval se do země.
„Opakuješ mou chybu,“ řekl Jaromír tiše. „Vždycky jsem ustupoval tvé matce. Její přání byla důležitější než moje vlastní rodina. A víš, kam to vedlo? K rozvodu a k tomu, že jsme spolu skoro dvacet let nemluvili.“
„Ale máma říkala, že jsi odešel za jinou ženou,“ vydechl Jindřich zmateně.
Jaromír se hořce pousmál. „Odešel jsem, protože jsem už nezvládal kontrolu a manipulaci. Jiná žena přišla až mnohem později…“