Jaromír Hájek si tiše povzdechl a doplnil svou myšlenku: jiná žena vstoupila do jeho života až o mnoho let později. Jaroslavě Petříčekové však bylo jednodušší vykreslit ho jako zrádce, než si připustit vlastní podíl na rozpadu vztahu.
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Kateřina Malířová hledala slova marně. Jen pozorovala Jindřicha, jak pomalu vstřebává to, co právě slyšel, a jak se mu v očích mísí překvapení, pochybnosti i náhlé pochopení.
„Neříkám, že tvoje maminka je špatný člověk,“ pokračoval Jaromír klidně. „Jen si zvykla mít všechno pod kontrolou. Dává jí to pocit jistoty. Jenže takové chování vztahy ničí. Zničilo to to naše… a teď stejným způsobem zasahuje do tvého manželství. A ty jí v tom, aniž si to uvědomuješ, pomáháš.“
„Tak co mám dělat?“ vyhrkl Jindřich bezradně.
Jaromír pokrčil rameny. „Rozhodnutí je na tobě. Ale jestli chceš radu – začni si vymezovat hranice. Řekni mamince, že ji máš rád, ale že ty a Kateřina máte právo určovat pravidla ve vlastním bytě a ve vlastním životě.“
„Ona se urazí,“ zamumlal Jindřich.
„Samozřejmě,“ přikývl otec. „Bude se cítit dotčená, bude apelovat na city, možná bude i vyhrožovat. Ale pokud to neuděláš teď, přijdeš o manželku. A pak možná i o další vztah. A nakonec zůstaneš sám. Stejně jako jsem zůstal já.“
Jindřich se otočil ke Kateřině. V očích měl výčitky.
„Promiň,“ řekl tiše. „Já… vůbec mi nedocházelo, co tím způsobuju.“
Kateřina se slabě usmála. „Nezlobím se na tebe. Jen chci, aby u nás doma platila stejná pravidla pro všechny. Nemám nic proti tvé rodině, vážně ne. Jen potřebuji, aby respektovali náš čas a náš prostor.“
Jaromír náhle tleskl, jako by chtěl odlehčit atmosféru. „Napadá mě jedno řešení. Co kdybychom si všichni sedli ke stolu a otevřeně si promluvili? Pozveme Jaroslavu, Simonu s Vítkem a Terezou a zkusíme to vyřešit jako dospělí lidé. Co vy na to?“
Kateřina s Jindřichem si vyměnili pohled.
„Souhlasím,“ přikývla Kateřina po chvilce.
„Já taky,“ dodal Jindřich rozhodně. „Je načase, aby se všichni, včetně mě, začali chovat dospěle.“
—
Následující sobotu se byt Kateřiny a Jindřicha zaplnil celou rodinou. Dorazila Jaroslava Petříčeková, Simona Pražáková s Vítkem Pavlíčkem a dcerou Terezou a také Jaromír Hájek. Kateřina připravila drobné pohoštění, ale tentokrát nebyla na všechno sama. Jindřich stál u kuchyňské linky vedle ní, krájel, nosil talíře a pomáhal, místo aby čekal v obýváku, až bude vše hotové.
Jakmile Jaroslava spatřila bývalého manžela, málem se otočila na podpatku. Nakonec ji však zvědavost přemohla. Zůstala, i když z jejího výrazu bylo patrné napětí a nesouhlas.
„Sešli jsme se,“ začal Jindřich, když všichni usedli ke stolu, „abychom si vyjasnili situaci, která mezi námi vznikla, a pokusili se najít řešení přijatelné pro každého.“
„Jaké řešení?“ odfrkla si Jaroslava. „Tvoje žena by se měla omluvit za své chování a tím to hasne.“
„Mami,“ ozval se Jindřich pevným hlasem, „nejdřív si prosím navzájem vyslechněme, co kdo cítí. Bez obviňování.“
Jaroslava sevřela rty, ale tentokrát mlčela.
„Káťo,“ obrátil se Jindřich ke své ženě, „můžeš říct, co ti vadí?“
Kateřina se zhluboka nadechla. „Pracuji jako učitelka matematiky. Mám šest tříd, přes sto padesát žáků. Učím, opravuji sešity, připravuji testy, píšu výkazy. Zabere mi to téměř všechen čas. Když pak někdo přijde bez ohlášení a očekává, že nechám práci a okamžitě navařím oběd pro šest lidí… to prostě nejde. Rodinným setkáním se nebráním, jen potřebuju, aby byla domluvená dopředu.“
„No jistě, paní je strašně vytížená,“ utrousila Jaroslava. „A co rodinné hodnoty? Když jsem byla mladá, vždycky jsem si čas na rodinu manžela našla.“
„Doba se změnila,“ odpověděl Jindřich klidně. „Dnes ženy pracují stejně jako muži. Kateřina má opravdu hodně povinností. A já jsem ji měl podporovat, ne čekat, že všechno zvládne sama.“
„Tak takhle dopadá moderní výchova,“ rozhodila Jaroslava rukama. „Dřív si manželky vážily manželů i jejich rodičů!“
„Úcta musí fungovat oběma směry, Jaroslavo,“ vstoupil do hovoru Jaromír. „Nelze ji vyžadovat, pokud ji sami neposkytujeme.“
„Ty se do toho nepleť!“ vyjela na něj Jaroslava. „Dvacet let jsi tu nebyl, tak mě teď nebudeš poučovat!“
„Babičko, prosím, nekřič,“ ozvala se tiše Tereza. „Zkusme to probrat v klidu.“
Všichni se na dospívající dívku překvapeně otočili.
„Kateřina je fajn,“ pokračovala Tereza. „Pomáhá mi s matematikou, kdykoliv ji poprosím. A vždycky nás pohostí, když přijdeme. Jen tentokrát jsme dorazili bez domluvy a ona měla práci. Je fér chtít po ní, aby všechno zahodila?“
Jaroslava zůstala zaskočeně mlčet.
„Tereza má pravdu,“ přidal se nečekaně Vítek. „Mně by se taky nelíbilo, kdyby k nám někdo chodil bez ohlášení a chtěl obsluhovat.“
„Vítku!“ ohradila se Simona.
„Stojím na straně rozumu,“ odpověděl klidně. „Chováme se nezdvořile, Simono. Přiznejme si to.“
—
Rozhovor se postupně uklidnil a začal nabírat konstruktivnější směr. Jindřich navrhl jasná pravidla: návštěvy se budou domlouvat předem, alespoň den dopředu, ideálně s větším předstihem. A pokud se setkání uskuteční u nich doma, příprava jídla bude společná.
„A občas bychom se mohli sejít i někde venku,“ navrhla Kateřina. „V kavárně nebo restauraci. Nikdo nebude vařit a všichni si setkání víc užijeme.“
„V restauraci? A utrácet takové peníze?“ rozčilovala se Jaroslava.
„Mami, nejsme na tom špatně,“ odpověděl Jindřich smířlivě. „Jednou za měsíc si to můžeme dovolit.“
„A klidně to občas zaplatím já,“ dodal Jaromír. „I já mám přece právo trávit čas s rodinou.“
Jaroslava si znovu stáhla rty do úzké linky, ale už nic nenamítala. Bylo patrné, že se jí situace vymyká z rukou.
„Vlastně… táta má pravdu,“ pronesla zamyšleně Simona. „Mohli bychom se vídat častěji všichni dohromady. Tereza dědečka skoro nezná.“
„Byl bych rád,“ usmál se Jaromír směrem k vnučce, zatímco atmosféra v místnosti začala pozvolna měknout a napětí konečně polevovalo.